Stará Jednota a sekty.

04.11.2018 12:23

Z konference 1924.

 

Ani tato práce nečiní nároků na nějakou původnost. Nemohu studovati archivy, staré zápisy a polemické traktáty z 15. a 16. století. To, co vám předkládám, jest výsledkem mé četby. A sice četl jsem Golla, Müllera, Wintra, Jirečka, kromě menších věcí v Čas. Čes. Musea, v Čes. Čas. Historickém, ovšem zvláště výňatky z Dekretů, z Obrazu Jednoty a jiných bratrských knížek.

Poněvadž vyměřený čas pro tak veliký předmět jest příliš krátký, budu mluvit ve zkratkách. Sami si to potřebné doplňte.

Sekty byly vždycky. Máme je v Novém Zákoně. A sice užívám toho slova v širším smyslu. Má-li některá církevní společnost býti nazvána sektou, »musí mít aspoň v hlavních obrysech přesné učení a nějakou organizaci«. To je sekta v užším slova smyslu. V širším smyslu jsou to všecky společnosti, které se shrnuly kolem nějaké myšlenky nebo nějakého hlasatele, který zvěstoval nějaké odchylné učení od nauk panujících. Začátkem, zárodkem sekty bylo učení v Korintu, že zmrtvýchvstání se už stalo. Že nepotřebují zmrtvýchvstalého Ježíše, a že sami nevstanou z mrtvých, poněvadž duchovně už vstali z mrtvých. Neznáme učitele této nauky, ale nauka je tu.

Zárodky sektářské byly v Efezu a v Pergamu, ve sborech maloasijských, jak je známe pod jménem Mikulášenců.

Židokřesťanskou a libertinskou sektou byli přívrženci Jezábel ve sboru Tiatyrském. Kdekoliv bylo také probuzení a náboženské hnutí, vždycky se vyskytuje tento zjev, že se objeví hlasatelé něčeho obzvláštního - a protože obyčejně se jedná o osobní zájmy, počítá Pavel takové různice, roztržky a sekty mezi skutky těla. To tělesné se přikrývá pláštěm veliké duchovnosti.

Nemohlo býti ani u nás jinak. Duchovní revoluce husitská probudila všeliké divné duchy, nebo lépe všeliké tělo.

V epištole mistra Jakuba lékaře čteme: »Bůh lidi jazyka našeho slovanského, Čechy a Moravce zvláštními dary nad jiné okolní národy známosti Písem svatých obdaroval a poznání velikého zavedení všeho světa skrze Antikrista oznámil.«

Tento zjev přináší s sebou volné, svobodné zpytování Písma. Když Písmo do- stanou neukáznění duchové, vyberou si něco, co se jim hodí, a pak to zvěstují jako jedinou spasitelnou pravdu.

Všimněte si všelikých odstínů husitské reformace. Takový Příbram mistr, jednou nohou stojí pevně v Římě a druhou už se tam vrací. To je pravá krajnost, extrém. A levý extrém jsou ti, kteří zavrhli všecko učení psané i mluvené, všecko, co má církev, oni mají ducha a ten duch jim káže svobodu těla od všech pout.

Tytéž odstíny můžete pozorovati v luterské reformaci v 16. století. Dokud učení obnovené církve nebylo ještě ustáleno; bylo tím více příležitosti přijíti s něčím - novým a takový učitel nalezl vždycky dost přívrženců anebo aspoň posluchačů.

Tím úrodnější půda byla v té době, když se u nás cítili lidé zklamanými husitskou reformou. Táboři byli poraženi. Ti měli tvořit krystalizační bod rozhodných odpůrců všelikého smiřování s Římem a rozhodných zastánců práva Božího na život celého probuzeného národa.

Tábor se již nevzpamatoval. Táborské pokračování husitského hnuti jest ještě málo prozkoumanou zemí. Tábor chtěl nový poměr člověka k Bohu důsledně provésti v novém poměru člověka k člověku. Člověk byl probuzen Božím zákonem a Boží zákon se stal jeho pravidlem; ten Boží zákon vede k spravedlnosti, k spravedlností života. Jim láska se jevila jako spravedlnost. Boží milost jako nový zákon.

Byl to ohromný pokus: Zákon Boží žít. A když se to nepodařilo a polovičatá církev utrakvistická si vzala za úkol zničit radikální oprávce lidské společnosti, nastala v Čechách únava, zklamání.

To jsou smutné doby 1430-1460. Třicet let duchovního hladu, hledání, tápání. Ale ti, kteří četli, modlili se, zpytovali, hledali a toužili, se také vyslovovali. Čechové nebyli tenkrát němí, třeba mlčeli. A když tu a tam se ozval hlas burcující zemdlená česká svědomí, kupili se okolo něho, hledali posilnění, vyhlíželi nové světlo. Jakým občerstvením byl pro takové duše Petr Chelčický na jihu, Jan Rokycana v Praze, kněz Štěpán v Kroměříži !

Byli tu svědkové pravdy Boží. Někteří rozhodnější, jiní méně rozhodní. Jedni, kteří zapomínali úplně na sebe, druzí, kteří chtěli sebe uplatnit.

Hlavní otázka se ozývá ve všech těchto zjevech: Kde jest pomoc? Kterou cestou dojdeme nového života? A tu se vyskytuje celá řada mužů, kteří mají utkvělé představy věroučné a morální, všelijaké myšlenky, a tvrdí, že podle jejich přesvědčení lze jen takto, jak oni to vidí, zavedený a zkažený svět spasiti.

Kněz přestal býti rozhodující autoritou. Církev znali jenom tu zkaženou, a ta opravená připodobňovala se také světu. Oni měli pravdu, oni viděli to pravé. Zikmund Winter, známý autor »Mistra Kampana« a »Života církevního v Čechách«, s velikou chutí (bylť on veliký Říman) uvádí, že byli tvrdohlaví a neústupní všichni ti učitelé nových směrů a cituje Matěje Lounského, roku 1562 děkana nymburského: »Takoví sektáři žádnému Písmu místa u sebe nedadí, ješto kdyby ďábel cítil, že spasen býti můž, snázeji by se napraviti dal, nežli takový sektář, proti kteréžto zvyklosti sv. Cyprian už píše.«

R. 1458 založena byla Jednota Českých Bratří. Ti, kteří zpytovali Písma a modlili se v duchu a v pravdě a žili nový život dle přikázání Božích, sešli se ve východních Čechách a utvořili novou církevní společnost, která předem vylučovala nějaké vyjednávání s Římem. Není to docela nic divného, že v Jednotě se sešli mnozí různí duchové, kteří nevěděli kam se připojit. Nalezli oporu v nové společnosti. Neboť víme, že za krále Jiřího bylo dost lidí, kteří pro své obzvláštní učení byli zmrzačeni, páleni, ničeni. Náboženská snášenlivost nebyla v programu husitského krále a prvního husitského arcibiskupa právě proto, že byli ještě odvislí od přízně Říma. Chtěli ukázat Římu svoji pravověrnost a proto pronásledovali všecky odchylky od ustáleného učení.

Nejznámější z těch probuzených a hledajících jsou Vilémovští, kteří mají svědectví, že byli klidní a pobožní, velice horliví; zdá se, že tito Vilémovští všichni splynuli s novou Jednotou. V listě z r. 1474 připomíná se »rota košatská«, o níž se praví, že »slove nejhorší, ješto hříchův za hřích nemají«. Jmenují se také jacísi Štěpánovci na Domažlicku. (Toto vše dle Wintra.) Pikhartského rázu byli z téže doby Lucani, Lukášové, dle kněze Lukáše přezvaní a k bratřím počítaní.

Jinde zase se jmenuji »Subuliani«, založení od obuvníka Subuly. »Šimoniani«, jichž původce byl sedlák Šimon, »Johanniani«, vzniklí původem jakés staré vdovy Johanny, všecko společnosti, jež uvádí starý pramen z r. 1524. Týž pramen jmenuje jakožto samostatnou sektu i »Luciperiany«. O tom, co učili, stěží se někdy dovíme. Zdá se, že mnozí z nich upadli do panteismu (všecko je Bůh). Z r. 1463 se dovídáme, že běhal po zemi nějaký Jeroným kněz, bývalý medicus, s učením, že Duch svatý není třetí osoba nevíme však získal-li nějaké přívržence.

S jakou zlostí přímo a škodolibostí píší římští lidé o tehdejších poměrech, o tom svědčí list Bohuslava z Lobkovic Petrovi Rožmberskému z r. 1497, kde mluví takto o některých tehdejších bludných naukách: »Všickni bludové do této země stekli se jako do louže (od převratu ovšem u nás také). - Mnozí, Origena následujíce, drží, že všichni lidé budou spaseni, někteří vedle smyslu Vigilanciova praví, že nemají ctěni býti kosti nebo ostatkové svatých, mnozí, od Joviana jsouce naučeni mnějí, že nic sobě postem nezasluhujeme. I těch se nenedostává, kteří mnějí, že všecky věci osudem se dějí. Mlčím o tom, že zhrbilé baby a pošetilí starci na pivě nebo na víně sedíce tajemství svaté trojice prokletými otázkami zpytují pomíjím jiných mrzkostí, které sou do této země z franské, britanské země a od Řeků připlynuly.« Později praví: »Tolik kacířstev se rodí, že Husovy a Wiklefovy doby proti nynějším sluší zváti zlaté.«

Snaha sektářská byla prý tehdá tak mocná, že popadla i Němce. Aspoň »v době krále Jiřího snažil se v Chebě františkán Jan získati jakémus učení svému přívržence.« (Winter.)

Můžeme téměř s určitostí tvrditi, že strany, kterým běželo o nápravu života a které neutvořily z některé věty biblické základnu všeho svého snažení, že tyto opravné strany znenáhla zmizely v Jednotě, tak bratří Chelčičtí, mnozí Táboři, ViIémovští. Co z ostatních, nevíme, jen tu a tam jest naznačeno, že se k Bratřím mnozí připojili, kteří pěstovali nějaké zvláštnosti.

Nepozorujeme, že by Jednota byla měla s nimi nějaké veliké obtíže. Zdá se, že první horlivost v Jednotě, misijní činnost a tichý způsob života zamlouval se i těm jinak nepokojným duchům.

Ale Jednota nebyla ušetřena brzo po svém založení veliké roztržky, která nevyšla od těchto živlů, nýbrž z lůna Jednoty samé.

Jest velice zajímavé čísti podrobné vylíčení hnutí v Jednotě, které jmenujeme Menší nebo Malou Stránkou, jak o tom mluví dějepisec Jednoty Müller v I. díle »Dějin Jednoty Bratrské.« Nesouhlasím s Müllerovou větou, ve které praví, že »ideálem zbožnosti starých bratří byl jednak františkánský ideál chudoby, následování života Ježíšova v chudobě, odříkání i všelikého utrpení, jednak úsilí o hojnější spravedlnost, již bylo lze dosáhnouti splněním šesti nejmenších přikázání u Mat. 5, 21-48.« Tato věta jest tak formulována, jakoby původní bratří se nějakým způsobem učili u sv. Františka - ono je to teď velice moderní na sv. Františka z Assisi se odvolávat. První Bratři šli jednoduše do Písma. Jako Chelčický a Viklef jmenovali mnišské řády rotami či sektami. To je však správné, že jim šlo o »hojnější spravedlnost«. Jest vyjádřena v oněch šesti větách:

1. nehněvati se,

2. nepožádati cizoložně,

3. nedati se rozvésti,

4. nepřísahati,

5. neodporovati zlému,

6. dobře činiti nepřátelům.

Viklef dělil stavy pozemské církve na trojí: páni, kněží, obyčejný lid. Zvláštní úkol kněžstva na rozdíl od druhých dvou stavů jest následovati Ježíše, jak žil na zemi.

Tuto větu prohlásili Bratři za úkol každého pravého křesťana, nejen kněze. Ty však, kdož tento úkol splnili poměrně nejdokonaleji, volili za kněze. Tento úkol platí pro všecky křesťany a v tomto smyslu byli kněžími všichni, proto nezaložili mnišský řád, nýbrž »Jednotu«, která si vzala za vzor sbory apoštolské.

Bratří vedli tedy v prvních oněch dobách život vážný, tvrdý, odvrácený od světa. Bratr Lukáš, který si libuje v obrazech, praví o té době: Byl to rok »chudé stravy neb chléb a vodu spravedlnosti ouzké při všem, tak, aby ouzké svědomí všady bylo, až i vody hřích byl do syta se napíti. A řídko kdy i v té náramné skromnosti s dobrým a pokojným svědomím bývalo, boje se hříchu, jakožto ti skutečně vyznávali, kteříž s předkem svým nad jiné v tom bylém B. Řehořem byli.«

Jednota rostla. Dostali se do ní i učení. A sice proto se k ní přidali, že viděli v církvi podobojí neuspokojivé poměry a u bratří velikou mravní vážnost. Klenovský zastává bezvýhradně zásady Řehořovy; nechce slevovati. Ale kolem r. 1480 vznikla mezi správci Jednoty nejistota o tom, zda jsou, usilujíce o hojnější spravedlnost na pravé cestě. Vždyť spravedlnosti docházíme z víry, bez skutků zákona. Předložili své pochybnosti Radě a tehdejší hlavě Jednoty, Matějovi; někteří členové Rady zhrozili se těchto otázek nejvyšší měrou, neboť se obávali uvolnění pout a povolení v úsilí po hojnější spravedlnosti. Spoléhati se na zásluhu Kristovu jest prý zavedení, jemuž podlehl Řím. Tenkrát nenastalo sjednocení v této otázce, až r. 1490.

Tyto věci nebyly jenom theoretickým přemýšlením, nýbrž zasahovaly do praktického života. K hojnější spravedlnosti náleželo nesoudit, nepřísahat, nemít tedy úřady, ani nesvědčit - nezúčastnit se veřejného života. Ale páni tehdejší měli soudní pravomoc; a chtěli býti v Jednotě. Obce pak nechtěly přijímat takové občany, kteří se vyhýbali zodpovědným úřadům obecním - cechům, konšelství, rychtářství. Otázka byla tím palčivějšÍ, čím více městských řemeslníkův se hlásilo do Jednoty.

Rozluštění, jež se stalo v Brandýse, neuspokojilo. Tak vzniká Malá Stránka, která svojí nespokojeností nutila k nějakému zásadnímu rozhodnutí. Platí stará usnesení nebo neplatí? Věc se nesla tím do práce hlavně kolem Písku. Nešel však s nimi žádný knězi a když Amos chtěl zřídit kněžství Malé Stránky, nastala roztržka zase uvnitř této.

Nejvíce přívržence Amosovy mrzelo přijímání konšelství, přísaha a meč krvavý. Chtěl ve všem zůstati »při starém smyslu«. Po Amosovi, jenž zemřel 1522, vedl odštěpené Bratří Kalenec, poslední jejich vůdce a »haytman«. Potom zanikla úplně. .

Bratří se řidili zásadou: »naši vždy jsou hotovi ku poznání lepšího, skrze koho by jim koli Pán Bůh co zjeviti chtěl.« Ať se však měnili jakkoliv, v jednom zůstávali stejní: »v mravní kázni, kterou vynikali nad všecky jiné společnosti náboženské.« (Winter.)

Z obou stran napsáno mnoho polemik, někdy velmi ostrých a prudkých. Malá Stránka sebe považovala za věrnou starým zásadám. Odštěpení Malé Stránky spadá do doby největšího rozkvětu. Neuškodilo to Jednotě.

A přece ač i nepřátelé uznávají, že v této době neslevila ničeho ze své kázně v morálních zásadách, přec vidíme, že nestačila mnohým lidem a že se od Jednoty odtrhli.

Ano právě v této době pozorujeme jinou věc: ač své učení neměla ještě ustálené, takže mohl v lůnu Jednoty nalézti leckdo útulek i s nějakým odchylným učením, přece nebyla pro některé tak přitažlivou, aby netvořili své zvláštní organizace. Myslím na Mikulášence a Habrovanské.

K jménu Mikulášenců pojí se v české duši zvláštní vzpomínky. Musíme rozlišovati dvojí Mikulášence a sice tak zvané táborské nejdříve. O nich důkladně pojednal Josef Jireček v Č. Č. Mus. 1876. Nemohu si upřít, abych aspoň něco o nich neuvedl.

Jejich názory prý nejdříve vyslovil Martin Loquis řečený Houska, dle jiných Zikmund Řepanský. Žádná forma, žádná objektivní pravda, žádná vláda - všecko duch.

Vavřinec z Březové o nich Udává, že

1. chléb obecní i každou krmi nazývají tělem Božím;

2. žádné knihy nemají ani jich dbají:

3. zákon Boží mají v srdci napsaný;

4. Petra Ježíšem, Synem Božím a Mikuláše Mojžíšem jsú jmenovali a za správce všeho světa měli;

5. Ježíše Krista svým bratrem nazývali, ale nedověřilým, protože jest umřel;

6. Duch svatý nikdy neumře a z Ducha svatého má býti syn Boží.

To jsou ti, kteří jindy se jmenují Adamité, Adamníci. Nebožtík Šebesta popíral jejich existenci. Ale novější zkoumání ukázalo, že přec jen byli. Nevíme, do jakých extrémů a nestřízlivostí může upadnouti člověk, když se nedrží v kázni Ducha svatého a když nevykládá Písmo Písmem, ale vytrhne jednu větu ze souvislosti a pod zorný úhel této jedné věty postaví celé Písmo.

Druzí byli Mikulášenci Vláseničtí. Na Táborsku jsou čtyry osady toho jména; nejspíše se asi jedná o Vlásenice u Pelhřimova.

V druhé polovici 15. století, mezi r. 1470-1480 vystoupil zde sedlák Mikuláš, o němž praví list konsistoře pražské z r. 1487, že byl laicus, pouhý prosťák (pure idiota), uxoratus, ženatý et villanus, sedlák. Zdá se, že neuměl ani psát, ani číst. Od mladosti byl zanícen pro svatý život. Sám vypravuje: »Měl jsem z toho velikou hrůzu, když jsem poznal, co jsem kdy činil ve své mladosti. Ba i to jsem viděl, kdy sem který lusk utrhl bližními svému bez vůle jeho, nebo řepu uryl, neb co sem bližnímu svému nejmenšího vzal, neb mu uškodil. Ba i to sem viděl, když sem chodil k svatému Prokopu, tehdy vyhnul jsem se na pole do žita, neb bylo velké bláto na cestě, po nížto sem zašel na to pole, a potlačil sem sedm klasů (přišlápl) toho žita.« Tedy tak úzké svědomí měl.

Na mši podobojí chodil pilně, neděli přísně světil, postil se, věřil v přímluvu svatých; byl přísného života. I v domácnosti zachovával kázeň. Víme, že měl doma metlu na svou ženu. Byl velikým ctitelem Husa. Věřil v nadpřirozenou moc kněží.

Při tom se jevily u něho podivné úkazy. Jireček mluví o blouznění. Jisté jest, že často byl u vytržení ducha, měl smyslové přeludy. Pět let po sobě míval sny nebo vidění v noci ze čtvrtka na pátek nebo ze soboty na neděli. Chodil docela volně po Čechách a snad i po Moravě a všude kázal. V Praze získal nějakého Slámu, proto jim říkali také Slámovci nebo Slamité. Svátosti přijímali od kněží podobojí. Měli svá shromáždění a přece z církve podobojí nevystoupili. Lidé přísného života. Protože byli zachváceni pláčem někdy po takovém vidění, zváni také »Plačtiví.«

Máme od něho 22 vidění zapsaných. Jsou to nábožná rozjímání. Nic více a nic méně, někdy hodně extrémní, obrazotvornost pracovala tu silně. Aby něco nového bylo mu zjeveno, nelze říci. Jsou to přibarvená visionářsky obyčejná kázání. Spíše to nudí. Poněvadž je to tak subjektivní.

Je podivné, že tito bratři udrželi se až do bělohorské bitvy. Stále se o nich děje zmínka. Kněží neměli, svátosti přijímali od kněží podobojí. Někteří se přidávali k Jednotě, jako sám Augusta u nich byl dříve než v Jednotě. V zápisech Jednoty se o nich mluví jako o duchovně zaostalých lidech, kteří si libují v tom, málo vědět. Tak Blahoslav o nich mluví jako o hloupé sektě.

Nosívali dlouhé vlasy, to byla jejich, zvláštní známka. Shromáždění měli nejméně sedmkrát za rok. Byli v jižních Čechách, ale později až i na Pardubicku. Po hlavním sídle v 16. stol. zváni i Pecinovští. V Soběslavi prý jich bylo, když se sešli, »jako v kostele«. Někdy pronásledováni, ale že chodili do kostela, nechali je na pokoji; nechali je s jejich viděním a pláčem.

Větši nebezpečí vzniklo Jednotě, zvláště na Moravě, ze založení nové církve

tzv. Habrovanských nebo Lileckých. Do Čech a na Moravu vniklo již silně učení Luterovo a ze Švýcar Zwingliho. Hlavním předmětem sporů bylo učení o Večeři Páně. Protože kněží podobojí byli znepokojeni novotami z ciziny dováženými, a zvláště na jižní Moravě působeny nesnáze, svolána byla nějaká schůze r. 1526 do Slavkova, ve které má svoje ruce moravský šlechtic Jan Dubčanský, zámožný muž, jenž jakoby chtěl strany smiřovati, ale chtěl schůze použíti patrně k založené nové církve, sekty na svých panstvích, ležících mezi Slavkovem a Vyškovem.

S těmito Habrovanskými měli bratři dost nesnází. Müller vyznává: »Nevíme, co přimělo Dubčanského k založení vlastní sekty; po vlastně náboženské motivaci (pohnutce) jeho podniku není v jeho spisech, pokud je známe, stopy, a na časté výtky bratří, že nedovede jako jejich předkové při založení Jednoty dokázati vnitřní nutkání k založení vlastní společnosti, není s to, by pověděl něco podstatného. Připojíme-li k tomu bezohlednou propagandu, jakou provozoval, zvláštní způsobu, jak se svými druhy slepil vyznání víry a jak se poměrně lehko vzdal později podniku, když mu byl za- kázán Ferdinandem, jest nasnadě domněnka, že mu při tom běželo hlavně o moc a vážnost a snad i o osobní výhody, plynoucí z přistěhování nových poddaných.

Jeho pomocníkem byl známý pražský kazatel Matěj Poustevník. Ten konal i v Praze se svými stoupenci »sněmy«. Dovolával se pro sebe přímého Božího poslání. Jak Matěj tak i Dubčanský uměli pro svůj směr dobře agitovat. Dubčanskému šlo hlavně o Jednotu; z té chtěl ztrhnout co se dalo, a když nepochodil u Lukáše, aby celá Jednota se k němu připojila, aspoň jednotlivce odvedl. --

Poněvadž v některých kusech mezi jeho učením a učením Malé Stránky byla shoda, pokoušel se Dubčanský získati Kalence a jeho amosenské stoupence, kteří byli zvláště v Letovicích rozšířeni. Snad se rozešili k vůli křtu, ale spíše proto, že Dubčanský žádal, aby Kalenec se podřídil, což tento však odmítl. Dubčanský, když Bratří už s ním se hádat nechtěli, neštítil se žádné pomluvy, po smrti Lukášově obnovil své útoky a divokou svou agitaci a skutečně Jednotě na některých místech uškodil.

Směr tím zastávaný jmenujeme krátce spiritualistický, tj. odmítá všecko zevní, Večeře Páně jest jen znamení, hádka o křest jest zbytečná, neboť jde o křest duchovní, není třeba žádných úřadů, všichni věřící jsou kněží; zapovídali přísahu, službu vojenskou i světské úřady; kázání na hoře se má doslova plnit.

V Čes. Čas. Historickém začal p. Odložilík psáti historii Habrovanských, prý dochází k příznivějšímu úsudku o tomto moravském pánu, který pro své osobní choutky dovedl rozbíti práci Jednoty.

Je třeba zmíniti se ještě o jednání Jednoty s Novokřtěnci, jak tenkrát jmenováni, anabaptisty. Když byli v jižní Moravě pronásledováni, zdálo se některým (bylo to kolem r. 1580), že by měli býti chráněni Jednotou, poněvadž Jednota tenkrát požívala pokoje. Ale jednání, ač s počátku slibné, se rozbilo. Možná, že byl překážkou komunismus anabaptistů, možná také, že nechtěli se sejít v jedné církvi s těmi, kteří drželi křest nemluvňat.

Jednota stará prodělávala tytéž bolesti a otázky jako my. V 2. polovici století 16. naskytla se otázka sjednocení s velkou církví českou - my máme otázku federace. Po celou dobu svého trvání měla co činit se sektami a sektářským duchem právě tak jako my. Doufám, že se z tohoto náčrtku něčemu naučíme.

1. Snad málo která stránka křesťanského života jest v Dekretech tak často připomínána jako »jednomyslnost«. Vypsal jsem si celou řadu citátu, které bych vám mohl povědít - ale řeknu jen tolik: Jednota zvítězila, protože byli jednomyslní. Nechceme nějakou jednomyslnost v povolování světu, ale jednomyslnost v biblických liniích. Dopracovat se čistého učení a čistého života.

2. Nebojme se žádných sektářských duchů. Lukáš měl i statečnost odmítnout disputaci a neodpovídat, poněvadž věděl, s jakým duchem má co činit jako byl Dubčanský, jenž k rozpravě vyzýval.

3. Nezapomeňte, čím musí vynikat naše Jednota - zachovat si svědomí bez poskvrny - nejsou tím hlavním dary, ale svatost, vzrůst v svatosti, pravdivosti, upřímnosti a lásce. Vězí v tom veliké nebezpečí, odvádět pozornost od toho hlavního a stále se vracet k podružným otázkám.

4. Není pravdou, že následují Jednotu ti, kdo pěstují »proroctví«, »vidění« a »jazyky«. To by byli pravými následovníky Jednoty snad spiritisté, kteří tyto věci pěstují. Jestli Komenský kolem r. 1660 se zabýval proroctvími Kristiny Poňatovské a Drabíkovými, nesmíme zapomínat, jaká to byla strašná doba po 30leté válce, jakých zklamání se dožil, jak viděl rozpadat se Jednotu, národní samostatnost uloupenou, český jazyk na ústupu a sám jako vyhnanec musí putovat z místa na místo po Evropě. Není divu, že když vystoupili lidé s proroctvím o zkáze světa a říší světa (i Habsburků), že taková slova tito utrápení lidé vítali.

Jednota naopak byla vždycky na stráži, aby nezdravý nějaký směr nevnikl do sborů. Ona věděla, že má býti větví církve Boží na světě a ne nějakou pokoutní sektou, tj. společností, která zdůrazňuje tak velice nějakou zvláštnost, že se ta zvláštnost stane vlastní známkou a vyznáním.

Nepřekážejme práci Ducha svatého v Jednotě - a to je duch lásky, dobrotivosti, radosti, pokoje a také střídmosti, střízlivosti. A duch kázně a poslušnosti. Mějte odvahu býti poslušnými lidmi a nedejte se nakazit domněnkami lidí, kteří jsou poslušni svých nápadů a ne Ducha svatého.