Čím jest nám Jan Blahoslav

04.11.2018 12:16

Dnešní vzpomínky by měly býti vzpomínkami vděčnosti, nejdříve Pánu Bohu, že obdaroval tak bohatě některé lidi, aby mohli rozdávat ještě nám ze svého bohatství, a pak ke staré Jednotě Bratrské, že vychovávala své lidi vždycky směrem k něčemu velikému, směrem k životu Božímu.

Není snadné vylíčit životopis muže málo známého, jako jest Jan Blahoslav, takovým způsobem, abychom nemohli jinak, než se zastavit a zamyslit nad ním i nad sebou. Neboť to je již naší přirozeností, že si všímáme více života a dějin takových mužů a žen, v nichž se vyskytuje něco tragického, těch, kteří znamenají převrat v myšlenkovém světě, kteří byli účastni nápadných událostí. Jakým zjevem jest takový mistr Jan Hus! Musí upoutat již svojí smrtí. Jan Žižka vzbuzuje pozornost svými vítězstvími. I takový Petr Chelčický, ač žil klidný život na venkově, vzbuzuje více zájmu než kdokoliv jiný, protože s takovou odvahou se postavil proti myšlenkovým proudům své doby a odvážil se jíti svojí vlastní cestou. Říkáme tomu, že tito mužové žili v době, která tvoří novou epochu, nový oddíl lidských dějin.

V takových dobách vyniknou ti lidé, kteří mají jedno veliké umění: že začali šetřit svým temperamentem. Jestliže jiní vydají tolik temperamentu, vyplýtvají tolik krve na malichernosti nebo své sobecké zájmy, tito lidé uměli se soustředit na jednu velikou věc. Ta výčitka jest docela správná, že ve světové válce bylo prolito tolik krve a slz, tolik síly a energie s otázkou: proč? pro koho? pro jakou věc - ale krev a síla jsou každý den vydávány, plýtvá se jimi každý den na marnosti.

Naše české dějiny jsou proto tak bohaté, že nám nescházeli mužové, kteří měli toto umění a proto jsou tak zajímavé, že jest mezi nimi veliká rozmanitost. Musím opakovat nutně některá jména: Hus - Jeroným - Žižka - Prokop - Rokycana - Poděbrad - Řehoř- Chelčický - Lukáš - Blahoslav - Komenský. Jaká řada docela odlišných karakterů a přece vyrostlých z téže půdy a nesoucích se za jedním a týmž cílem. Při všech něco zvláštního a při tom něco čistě českého, ale nad to: všichni formováni jedním a týmž Duchem Božím, který rozděluje své dary jakž ráčí.

Ale naše české dějiny jsou i z toho důvodu tak zajímavé, že tu nebyli jenom jednotlivci, kteří měli veliké snahy a soustředili se na tyto snahy, nýbrž že u nás došlo k vytvoření celých společností, které se nesly za velikým cílem. Co znamená jméno prvních Husitů, pak Táborů, bratří Chelčických a Českých Bratří? To je to, co je činí zvláštní společností, že nepředstírali jenom, že chtějí něco velikého, nýbrž to veliké, život Boží na zemi, chtěli skutečně prosazovat a uplatňovat. A v takové společnosti vyrostl a pracoval Jan Blahoslav, člen Jednoty Českých Bratří.

O Jednotě Českobratrské bylo napsáno již tolik krásného, že je dost obtížné upozornit na nějakou novou věc. Nerozumí a nemůže rozumět snahám husitským a potom bratrským ten, kdo má v duši materialistický směr. Ono jest možné být materialistou i v náboženství. »Co to vynese? Jaký zisk?" A i v tom smyslu materialistou, že člověku stačí vykonaný obřad, nejde mu o změnu nitra, celého života, celé společnosti. V husitství a bratrství vidíme tuto snahu o nového člověka, Božího člověka i o novou společnost, novou církev, o uskutečnění křesťanství mezi českými lidmi.

V takové církvi narodil se Jan Blahoslav. Nemáme dosud podrobného jeho životopisu. To co nám podal F. A. Slavík, Kašpar, Caha, to jsou jenom všeobecné obrysy. Hus, Komenský, Jungman a jiní těší se velikým životopisům. Když jsem jednou viděl velikou knihu vyloženou, vydanou učenou společností o gotských předložkách, byl jsem naplněn lítostí, pro naši universitní profesoři se věnují tak vzdáleným věcem (třeba ani gotské předložky nepodceňuji) a nevěnují se naší minulosti. Tak nás Řím odcizil tomu nejlepšímu co máme, našim husitským a bratrským dějinám.

Ani Blahoslavovy spisy nejsou vydány, jenom něco málo. A i to málo jest neznámou zemí - dostalo se do ruky jenom několika odborníkům a milovníkům starého jadrného čtení. Bylo by dobře, abychom měli více takových lidi podobných starým sedlákům, kteří se se zalíbením hrabali ve zlatém zrnu pšenice - vidím však nyní lidi, kteří se hrabou rádi jen v plevách a k tomu ještě špinavých plevách - číst Lukáše, Blahoslava, Komenského - to je staromódní, nudné - ale číst Fráňu Šrámka, Helenu Malířovou a to všelijaké roztodivné zboží už na obálkách ohavně označené - to se zdá našemu vzdělanci nanejvýše nutné.

Docela jinak byl veden a měl docela jiné snahy Blahoslav. Narodil se v Přerově na Moravě 20. února 1523. Zdali to byla nezámožná rodina měšťanská nebo zchudlá rodina šlechtická, nevíme. Zdá se mi, že Karafiát klade na to přílišný důraz, že byl z urozeného stavu. »Ať byli, jak se praví, jeho rodičové sebe více zchudlí, něco, tak za to mám, při sobě měli, čemuž se od těch sprostných, poněkud i neforemných bratří těžko bylo přiučiti, totiž ty uhlazenější způsoby, jakož i smysl pro ušlechtilost a krásu, ať se objevila při čemkoli.« Vždyť víme, odkud vyšel Hus, odkud Komenský, Jungmann a mnozí jiní - a šlechtici nám nevydali básníky a umělce. Něco na tom jest, co praví Karafiát, ale ne tolik, jak on myslí. Ty věci, jež on jmenuje, se vyskytují i jinde, nejen v rodinách urozeného stavu. To je jisté, že se narodil v bratrské rodině a to v opravdové rodině. Když mu bylo 17 let, vypravuje sám: Léta Páně 1540 na den sv. Havla přivezl mne br. Volf (to byl tenkrát správce sboru bratrského v Přerově) do Prostějova, abych byl čeledínem (tj. pomocníkem) br. Martina Michalce (správce sboru a staršího Jednoty), jehož jsem čeledínem zůstával až do jeho smrti.«

Na to celý rok strávil v Goldberku v Pruském Slezsku na školách, na to r. 1544 ve Vittenberce také rok; vrátil se k br. Michalcovi a když tento r. 1547 zemřel, »dán byl nám od br. starších za hospodáře br. Matouš Strejc, u toho sem byl rok.« To bylo umění vychovatelské v Jednotě Bratrské. Studia ve škole se střídají stále se studiemi a praktickou prací doma. Bratři neměli tolik vychovatelských knih jako my, ale uměli vychovávat.

R. 1548 byl dán k br. Janovi Černému do Boleslavi. Týž ho poslal znovu na studia do Královce v severním Prusku. Tam však nebyl dlouho. Byly tam spory vyvolané známým Osiandrem a vypukl mor, proto byl povolán zpět. Ale doma dlouho nezůstal. R. 1549 vidíme ho v Basileji ve Švýcarsku, kde však se roznemohl a 1550 po veliké noci vrátil se domů.

V Jednotě se stal r. 1553 jáhnem, týž rok svěcen na kněžství, 1557 povolán do úzké rady a téhož dne k úřadu biskupskému. R. 1558 byl dán do Evančic, kde zůstal až do své smrti. 24. listopadu 1571 zemřel v Mor. Krumlově.

Goldberg, Vittenberk, Královec, Basilej - tyto školy, kromě pobytu doma, prošel v sedmi letech. V 27 letech skončil svoje studia. Ale doma nebyl na jednom místě: Vidíme ho stále na cestách, a při studiu i při správě Jednoty. Bydlil střídavě v Přerově a Prostějově, až r. 1552 byl znovu poslán do Boleslavi ku pomoci nemocnému biskupu Janu Černému.

Do této doby spadá jeho veliká činnost církevně-politická. Roku 1547 skončilo nešťastné povstání českých stavů proti Ferdinandovi I., proti Habsburkům. Biskup Jan Augusta uvězněn s písařem Jednoty Bílkem na Křivoklátě, sbory v Čechách pozavírány (na Moravě nikoli) a tak práce zastavena. Ale tehdejší majitel Mladé Boleslavi (pan Krajíř z Krajku) nedbal zákazů a hostil kněze bratrské dále. Dokonce na konci roku 1552 otevřel zase bratrský sbor a ač mandát proti Bratřím byl obnoven, přece Ferdinand I. neměl ještě tolik moci, aby dále proti mocnému pánovi zakročoval.

Veliké naděje ve všech milovnících Boží pravdy vzbuzoval syn Ferdinanda I. Maximilan později Druhý zvaný. Byl prý nakloněn protestantismu. Duchovním jeho rádcem byl luterský kazatel Fauser, a později tělesným lékařem dr. Crato. Blahoslav byl poslán do Vídně třikrát, aby zjednal si přístup k Maximilianovi, byl silně podporován Fauserem a jisté tyto cesty i později čtvrtá cesta přispěly k tomu, že nebylo proti Bratřím násilně dokračováno a že byli aspoň trpěni. Nevykládám podrobnosti, poněvadž se o nich můžete dočísti v každé dějepisné knížce jednající o Janu Blahoslavovi, z nichž zvláště lze doporučit spisek p. far. Kašpara nyní nově, vydaný.

Veliké reformační hnutí německé a švýcarské nezůstalo bez vlivu na Jednotu. Je to docela přirozené. Až do začátku 16. století stáli Čechové se svými opravnými snahami docela osamoceni. Na východě Evropy existovala sice církev východní, ruská, nepodléhající pravomoci papežově, ale byla ve všech svých větvích - v Řecku, Bulharsku, Srbsku, Rusku - tak strnulá, že Jednota hned poznala, že z tohoto mrtvého tělesa nemůže očekávat nějakého utvrzení nebo dokonce obživení pro sebe. Proto tím více vítala hnutí v Německu. Ovšem že i v Jednotě se ukázal velmi brzo dvojí názor o hnutí německém. Jedni (a těch bylo na štěstí méně) se domnívali, že by byla možná spolupráce, druzí zase varovali před užším spojením nebo dokonce splynutím, neboť ráz reformace německé byl poněkud jiný než reformace české. Reformace německá zabředla a spokojila se s reformou učení a obřadů, kdežto Jednota od počátku položila důraz na reformu života. Proto později se cítila více přitažena, nebo bližší reformaci švýcarské, kde také byl větší zájem o skutečnou novotu života. Jednota se však přece jen něčemu dobrému od německých bratří přiučila, totiž přesnějšímu a jasnějšímu vyjadřování biblických pravd.

Ale nebezpečí tu bylo. Některým se nelíbilo, že mají stále zůstávat malou, odstrkovanou sektou. Za cenu majority, většiny a většího vlivu by byli snad obětovali zvláštní řád, který měla Jednota. Blahoslava jiní vystihli toto nebezpečí a statečně se bránili a ubránili. Blahoslav za tím účelem se vydal na novou cestu, na které se v Magdeburce setkal s Flaciem IIIyrikem, jenž tvrdil, že Jednota má svůj původ od Valdenských. Blahoslav mu tuto domněnku vyvrátil písemně a při oné cestě i ústně. Kladl důraz na původní českost Jednoty Českobratrské.

Tyto cesty nebránily mu, aby doma pilně nepracoval a vnitřní nepokoje ne- uklidňoval. Jednota měla své vnitřní těžkosti. Bolestné bylo, že je působil muž, jenž pro pravdu Boží tolik trpěl, totiž Jan Augusta. Osvědčuje se při něm stará zkušenost, že někdo neunese slávu. Jeho uvěznění mu vyneslo zvláštní úctu v Jednotě; pohlíželi k němu jako k mučedníkovi, a on tuto čest neunesl. Pozdvihl se a domníval se, že nyní ho musí všecko poslouchat. Chtěl sám rozhodovat o směru v Jednotě, snažil se, aby jemu jako hlavě byla odevzdána všecka vláda a ač byl ve vězení a neviděl, jaké jsou poměry, chtěl ve všech věcech míti rozhodující slovo. Synod v Žerovicích usnesl se Však, že vrchní vládu v Jednotě má sněm, že nikdo nemá míti moci a přednosti jako u Římanů papež a že nikdo nesmí bez dovolení Jednoty vydávati jakékoliv spisy. Záležitostí Augustovou zaměstnávalo se několik sněmů bratrských a dopisy, jež mu jako odpověď byly psány, nesou jasnou stopu práce Blahoslavovy. Nezapomeňme při tom, že Blahoslav byl v srdci Augustovi velice nakloněn a s počátku si ho vážil jako svého otce. Jeho práce duchovní a literární byla velmi obsáhlá. Jakou přípravu vyžadoval překlad Nového Zákona, k němuž se odhodlal dle usnesení jedné synody! Byla to dlouhá studia jazyková a bohoslovecká, než mohl k tomuto nesmírně důležitému dílu přistoupit.

Podobně připravoval se pilně na vydání kancionálu, který známe pod jménem Šamotulský. Nejen že sám písně skládal a cizí upravoval, nýbrž i hudebními zákony se zabýval, jak jeho »Musika« dokazuje.

Sám jsa vyškoleným a vysoce vzdělaným duchem, snažil se, aby v Jednotě kazatelé, ano všickni členové, kteří mají ke vzdělání jen přístup, skutečně ho také došli. »Vady kazatelů« a »Filipika« svědčí o tom. Poněvadž věděl, jak důležitou pomůckou pro život jsou dějiny, známost minulosti, zabýval se mnoho zapisováním současných událostí v Jednotě, a zkoumáním jejích začátků. Škoda, že je tak málo vydáno z jeho historických spisů, jež jsou uloženy v tak zvaných lešenských foliantech, nyní v Ochranově chovaných.

Z jeho listů není téměř ničeho vydáno. Jak bychom byli obohaceni hlubším poznáním jeho vnitřního života a jeho poměru k různým lidem tehdejšího veřejného života. S opravdovou rozvahou vedl a řídil Jednotu v té době, když byl biskupem. Ovšem že se mu nepodařilo získat Jednotě Novokřtěnce, s nimiž v té době se dálo vyjednávání, ale nedivme se tomu, Blahoslav a tehdejší Jednota stáli na výši vzdělání a rozhledu duchovního, kdežto tehdejší Novokřtěnci uvázli ve své úzkoprsosti a byli nepřístupni jinému výkladu některých míst biblických.

Bohatý život, ne na vnější události, tím více však na vnitřní vývoj, bohatý a požehnaný svojí prací a svým úsilím.

Tuto svoji práci konal Blahoslav při mnohé tělesné mdlobě. Zvláště v posledních dvou letech býval nemocen. Přidali mu k ruce spoludělníky, »písaře«, ale ač teprve ne docela 50 letý (bylo mu 48 let) odešel a jistě bylo pravdivé a upřímně míněné slovo, že »odešel otec a vozataj lidu Páně, muž veliký a znamenitý, veliký a drahý klínot Jednoty. - Přespříliš brzo podle našeho soudu Pán Bůh jej vychvátiti ráčil.«

To je život Jana Blahoslava v nejstručnějších obrysech. Co řekl tento muž světu, církvi, i nám svojí prací, svými snahami a celým svým životem? Bible nám tak jasně praví, jakého druhu mají býti naše vzpomínky: »Zpomínejte na vůdce své, kteříž vám mluvili slovo Boží, jejichžto obcování jaký byl cíl, spatřujíce, následujtež jejich víry.« Kam oni zamířili, abyste zamířili i vy; nejen vyslovit radost nad takovými lidmi, ale také následovat.

Právě Blahoslav jest nejlepším svědkem toho, že máme následovat víry svých vůdců, že však to neznamená je napodobit. Přemýšlejte o tom rozdílu následovat a napodobit a shledáte, že je to rozdíl, že i Jednota prožívala doby, kdy chtěla apoštolskou církev sice následovat, ale tak, že ji napodobila v zevních věcech a duch první církve by byl více a více unikal.

Jest velice zajímavý celý ten vývoj bratrské Jednoty, jak jest vyjádřen ve jménech Řehoř - Lukáš - Blahoslav - Budovec a Komenský. Ten lačný a žíznivý posluchač Rokycanův po nových věcech, spravedlnosti, pravém životu, Boha samého - Řehoř. Osvícení, jehož se mu dostalo, tak jej uchvacuje, že ztrácí se zřetele všecko, všecko - národ, politiku, krále, církev - chce být živ jen Bohu. Nalezl stejně smýšlející; společnost jejich roste. A čím větší společnost, tím rozmanitější styky se světem. Jsou na světě musejí si ujasnit svůj poměr k světu, k různým názorům a naukám. Tak to jde v Jednotě až k Lukášovi.

Začíná něco nového: to co jest kolem nás nezavrhnout, ale získat pro službu živého Boha, všemi dary, kterými náš svět obdarován, sloužit k slávě Boží. Proto ta Jednota, která s počátku stála proti všelijakému vyrovnávání s osvíceností světa, začíná osvícenost světa přibírat do svého života a dává jí ráz nové vzdělanosti. Zahloubejte se jednou do Dekretů Jednoty a poznáte, jakou cestou to šlo a muselo jít. Jednota neopustila základ Boží pravdy, ani nespustila se zřetele svůj cíl: životem sloužit k slávě Boží, ale přibrala pro tuto službu všecko, co se v životě naskýtalo. Tak já rozumím Blahoslavovi.

Proto se učíme od něho jeho veliké snaze po nejvyšším vzdělání. Jsou to tři momenty, které zde padají na váhu. Narodil se v církvi bratrské a byl v ní vychován. Tenkrát ještě byla v ní veliká jednoduchost, opravdovost a vážnost. To bylo jeho nesmírnou výhodou. »Svatáť to sice pravda, že jen Duch svatý dovede člověka obrátit, ale jak mocně to na mladého člověka účinkuje, když upřímnou pobožnost nejen sem tam někdy, nýbrž neustále kolem sebe jakoby vtělenou spatřuje, to dovedou ten ti posoudit, kdož sami něco podobného zkusili.« Byl doma v Písmě. Víme z jeho spisů, že porozuměl hlavnímu jádru Písma, aby člověk došel spasení v Kristu to mu bylo nade všecko. Kdo pilně čte Písmo, ten nemůže jinak než nésti se k dokonalosti ve všech směrech. Písmo bylo pilně studováno. Co by mohlo sloužit k výkladu Boží pravdy, toho si všímá. Čte spisy Husovy, Řehořovy, Chelčického, Augustovy. »Číst nějakou knihu, mít při tom pozor i na myšlenky i na slova i na jich seřadění a dělat si o tom poznámky, to bylo pro Blahoslava zvláštním vyražením.«

Ono všecky nás něco postrkuje, pudí ku předu. U některých lidí vidíte hned: toho postrkuje ďábel. U jiného vycítíte: toho postrkuje jeho ctižádost (možná, že ani tak nemá k ďáblu daleko). U takového muže jako Blahoslav cítíte všude: toho pudí Duch svatý; toho vede Bůh. Nechce být vzdělaným proto, aby vynikl, nýbrž aby sláva Boží byla lidem patrnější.

To bylo jeho výhodou, že byl vychován v takovém prostředí. Ale do jeho mládí spadá ještě dvojí hnutí, které tehdejší svět zachvátilo: na jedné straně to byla renesance: obnovení klasických studií v Evropě. V Evropě se chtěli učení, vzdělaní lidé vrátit ke vzdělanosti řecké a římské. Zvláště to byl řecký ráz, který měl na mnohé duchy vliv: krása formy. Mohu jenom naznačovati myslete, na to, když to všecko se sejde v jednom člověku: upřímný národní český duch, probuzené svědomí vychované Písmem, Boží pravdou, řecký krasocit a římská praktičnost života. Uchvátit všecko, všecko a postavit do Boží služby.

Nerozuměli mu. »Cizí oheň obětuješ, cizí oheň do Jednoty uvodíš, čehož jsou se dávno předkové naši velmi pilně varovali.« S jakou rozhorleností napsal proto svoji »Filipiku« proti »misomusům«, totiž proti odpůrcům vyššího vzdělání v Jednotě! »Ale již tuto snad někdo dí, že já učené a učení chválím. Ano tak jest, že chválím to obé, i učení neb umění, i umělé lidi; ale nechválímť těch, ježto učení neb umění zle užívají.« Nikdy nemyslel Blahoslav, že vnitřní život, spojení s Bohem, vedení Duchem svatým dá se nahradit uměním, školami, učeností. Proto se nebál, že by Jednota byla zavedena ve zlé. Odůvodňuje svoji náklonnost k umění takto: Kámen drahý, nebo perla, křtaltovně (tvárně) a mistrovsky řezaný a vypulerovaný (uhlazený) jak test velmi rozdílný od toho, kterýž není řezán ani hlazen neb pulerován. I tem sekera nejprv udělaná, nebroušená a nehlazená. A jaký by to byl meč nevybroušený a nevyměrovaný? K smíchu podobné jest některých našich marné mudrování, těch totiž, kteří chtí, aby hned člověk to, čemuž se neučil, pojednou dělal, jako hloupá sekta Mikulášenců nejraději těch poslouchá kazatelů, kteří netoliko nejsou učení, ale hned ani čísti neumějí, nebo prý ti ne z litery, ale z ducha káží. Ale těmť není divu: nebo pokrm beránkův a oveček Božích nevelmi se trefuje sviními svině radši mláto anebo cosi nevonného jedí nežli trávu.«

Že by to Jednotu zavedlo, když budeme mnoho umět, mnoho se učit, »bojím se spíše aby lidé vysokomyslní, zhloupa hrdí, o sobě mnoho víc než náleží smyslící, neústupní, nepokojní, nových věcí začínatelé, velikého jména žádostiví, sebe sami jako modlu zvelebující, dobrých, pokojných a svatých trapiči - ti aby Jednoty nezavedli« - »bylo by tedy potřebí ne toho, abychom se učených a umění báli a z beránků špalků nadělati chtěli, ale raději abychom, vrátní ode Pána zřízeni jsouce hleděli pilně, koho a s jakým duchem k účinkům nižším a vyším ponítíme - -« Cítíte ten oheň, s jakým píše svoji obranu vzdělanosti. To je někdo, kdo chodil do školy Písma. Věděl, čím byl vysoce vzdělaný duch Pavel církvi Kristově. Kdo se mu vyrovná?

Proto všude u Blahoslava se shledáváte s tím správným stanoviskem, že prakse má být pokud možná podložena theorií. Já vím, že staří truhláři uměli udělat skvostné kusy; ale když takový nadaný truhlář se postaví k práci, který prošel průmyslovou školou a dovede si věc nakreslit a dá si práci rozpoznat materiál, pak musí vyniknout nad pouhého praktika. Vím, že staří hospodáři uměli ledacos, ale mladý nadšený milovník polí a stromů a lučin, který prostuduje otázky mrvy, složeniny půdy, zavlažování, prodeje a nákupu - kterak by nevynikl?

Ovšem vždycky při všem jest otázka pokory nade všecko důležitá. Tak to dělal Blahoslav. Vydává kancionál, ale píše také knihu, jakousi theorii. Připravuje se k překladu Bible - a chystá Gramatiku. Jako biskup Jednoty káže a píše dopisy, ale napíše Vady kazatelův. Studuje, nabádá k studiu, ale napíše »Filipiku proti odpůrcům vyššího vzdělání.« Cestuje a vyjednává ve Vídni u dvora, v Německu u Flavia IIlyrika, s Novokřtěnci - ale píše Dějiny. Všude prakse a theorie ruku v ruce.

Něco z něho sálá. Svaté nadšení jest oheň, u kterého se ohřejeme a jsme osvíceni. Fanatizmus jest oheň se štiplavým kouřem. Hoří pro slávu Boží tento muž a proto nemůže jinak než všecko postavit do Boží služby. On dává (abych mluvil hodně po lidsku) Pánu Bohu příležitost, aby v něm mohl zjevit svoji velikost. Není to divné, že u některých lidí tohle hned vycítíme: ten má velikého Boha, jenž stvořil něco nového - u jiného - ten má maličkého Boha - Bůh v něm nemůže nic působit - a platí zase to slovo: pro nevěru jejich.

Snaha po nejvyšších věcech, po nejvyšším vzdělání, poznání, rozhledu. Ale to by bylo na konec málo - to není ten pravý život; musí následovat to druhé to nejlepší dávat; »žízní-li kdo, pojď ke mně a napí se, kdož věří ve mne, řeky z nitra jeho poplynou vody živé.« Kdo mnoho vzal a ví, že vzal jenom z milosti, bude rozdávati to jsou rozsévači a rozdávači - každé dílo jest zrno hořčičné, kvas, východisko.

Známe slovo »kdo věří, nebude kvapiti« - nebude přenáhleně se pouštět do věcí, jako ten nerozvážný starý Izrael. Ale smíme říci s jedním Božím mužem »kdo miluje, letí«. Mnoho a rychle tvoří. Sobecký člověk nedělá vlastně ničeho, naopak činnost všech ostatních hledí spotřebovat pro sebe. Milující zase touží, aby všichni ostatní si odpočinuli a aby všecko vykonal pro ně. Proto dílo jeho je nesčíslné, všeobsáhlé a jeho pocit na konci života jest, že vlastní práce mu teprv nastává.

Blahoslav chce dávat to nejlepší, co vzal. Proto všecko jest pečlivé, promyšlené, a přece ohněm lásky proniknuté. Vybírá ty nejlepší písně a pořídí kancionál, jakým se žádná Církev nemohla pochlubit.

Ale nikde tak se neprojevila jeho touha dát to nejlepší co má, jako v překladu Nového Zákona. Jaké přípravy konal k tomuto dílu, o tom svědčí jeho Gramatika. Již v mladosti se, při něm projevovalo veliké nadání jazykové. Často prý přemýšlel a s přáteli rozmlouval o pravé vlastnosti jazyka českého, »kterak by již v mnohých věcech téměř v zapomenutí přišla těm, kteříž netoliko česky mluví, ale také i píší buď listy, buď jakékoliv spisy; nyní se čeština někde po německu, někde po latinsku píše, ba již i mluví velmi nezpůsobile i nesrozumitelně . . .«

Jako mladý muž vydá se ke kališnému knězi do Telče, Beneši Optátovi, o němž slyšel, že se zabývá mluvnickými studiemi a Blahoslav maje k českému jazyku obzvláštní milost, začal si poznamenávat což k mluvnici náleželo rozhodl se, že pozdvihne český jazyk z úpadku.

Máme krásnou řeč. Řeč, která rostla, vyvíjela se až k nynější podobě. Právem jest mistr Jan Hus nazýván vynálezcem a tvůrcem nynějšího pravopisu našeho. Jaký to byl pokrok, když Hus vystavil tato dvě pravidla: každá hláska má býti psána toliko jedním znamením (od něho jsou znaménka nad literami c, d, n, r atd.) - dříve hromadili hlásky č: cz. Pak: učil rozlišovat úzké a široké y. A nyní srovnejte Husovu češtinu a Blahoslavovu. Jakoby syrový materiál byl nalit do nové formy. Jaká je to lahodnost, jasnost a určitost! Zvláště ta určitost, jakou se vyznačuje biblická čeština. Vidíte Blahoslava, že studuje každé slovo, že se zabývá tím, jak jasně k sobě slova a věty vázat, jak při překladu chce vystihnout pravý smysl a přece zase povědít to nejkrásnější formou. Máme tisíce příkladů. Čeština jeho je libozvučná. On ví, jaký je to podivný nástroj a podivný dar, lidská řeč.

Nemohu vám podávat příklady, tomu by bylo třeba věnovat zvláštní hodinu; uvedu pouze tento: U Marka čteme v podobenství o rozsévači o semenu, že ptáci nebeští přišli a snědli je - tak doslova v řeckém textu. Avšak my tak neříkáme a proto Blahoslav napíše "přiletělo ptactvo a sezobalo je.« To jmenuji zvláštní určitostí a jasností. čtěte o tom Karafiátův »Rozbor«.

Jak mu šlo o to, aby i věty byly vytříbeny, poznáte z Matouše 12: on vzal na se mdloby naše. A ještě více, jak vložil básnického ducha do překladu, vyciťujete ve slovech o utrpení Pána Ježíše, když byl vyveden před lid na místo, »kteréž slove Litostrotos a židovsky Gabbata.«

 

Nic většího nemohl svému národu dáti, než překlad Nového Zákona. Kdo čte Blahoslava? A přece nejčtenější - mám říci spisovatel? známý literární kritik Šalda rozlišuje: spisovatel - umělec - básník; nelze jinak než zařadit Blahoslava mezi básníky - tak vložil celou duši, všechen oheň své duše do svého díla. Říkalo se o překladu Písma od Lutera, že Luter musel býti inspirován, když Bibli překládal; podobným právem bychom to mohli říci i o překladu Blahoslavově. Více nemohl dáti, neboť dával sebe, celou svoji podstatu, celou duši.

Dosáhnout toho nejvyššího, nejlepšího vzdělání a pak to nejlepší dávat - to dvé pozorujeme u Blahoslava všude. Blahoslav není však nějakým falešným idealistou - vidíme v něm i velikého praktika. Je to biblický realista, kdybych ho měl nějak zařadit. Béře věci tak jak jsou, ale prvním a největším, rozhodujícím činitelem, faktorem v dějinách jest mu živý Bůh. Bůh jest mu svatou skutečností, Pán Ježíš skutečností, Duch svatý skutečností. To nejsou mu jen slova nebo pojmy. On má skutečného Boha a Spasitele. Proto při vší živosti ta vážnost - -

Všude při něm vyciťujete, že se vžívá do skutečných poměrů a že počítá s lidmi, jakými skutečně jsou. Jest třeba, abychom jej slyšeli samého. Již jako 27letý mladý muž po nemoci v Basileji přestálé navrátil se domů a žil v Přerově. Nejmenovaný přítel jej vyzval, aby mu odpověděl na otázku, jak člověk zrakem sobě i jiným škoditi může on pak prý se zkušením se poradiv, co nalezl a usoudil, to krátkým posláním jemu oznámiti uložil, upřímně a sprostně, tak jakž srdce věděti a znáti může. Jeho vypravování jest živé, propletené vtipnými poznámkami, trefnými příslovími a podobenstvími. Sloh plyne lehce, jako vždy bývá, když kdo z plného srdce píše. Nikde nezabíhá asketickou suchopárnost, naopak jemným štětcem nastiňuje zvláště poměr obojího pohlaví, ve kterém tak veliká zraku úloha připadá. Tož ho slyšíme: »Na dvé mohou ti lidé, kteří zrakem jiným škodí, rozděleni býti. Jedni jsou ti, kteří to činí z nevědomí, nic tomu nerozumějíce, ani na to myslíce. Druzí, kteří vědí, co činí a naschvál činí, zrakem svým, jako Turek šavlí, mdlý mladý, ba někdy i starý věk ukrutně sekajíce a jako ubohé holoubky síti přitahujíce.« Někomu je to přirozené (nečiní to z chytrosti) svým zrakem provozovat vliv »když člověk jest sličný, spanilé postavy, oudů a všeho těla, a zvláště pak obličeje ušlechtilého, barvy libé, bílé a červené nebo drobet snědé, zvláště jsou-li k tomu oči černé, vlasy jasné, všichni oudové těla zachovávají-li svou míru, ani příliš hrubí, strojní (oděv dobře padne), tak že hned všechen obličej ukazuje ušlechtilost a zdařilost. Tu ze samé té osoby jako plamen plápolá jakási milostnost a vážnost, ano řídko kdo člověka toho nemiluje, každý jej rád vidí, řeč jeho slyší. Takovýť velmi snadně a velmi mnoho jich svým pohleděním zraní a ušlechtilostí zraku svého zjímá. Prší z jeho zřítelnice jiskry k zapálení mnohých srdcí. Leč se toho převelmi šetřiti bude a jistě s tím se vším neuvaruje se všeho ten, dím, tak ušlechtilý člověk.«

A svůj spis o »Rotě milovné« - totiž o lidech, kteří druhé chytají, nebo o zamilování, končí slovy: »snad již dosti o těch nepěkných věcech psal jsem, ačkoli velmi nerad; avšak některým osobám prospěti žádostiv jsa, i v to jsem se vydal, abych s hady a s ještěrkami na chvíli se poobíral v té naději, že mi ten i sílu i umění k tomu potřebné dá, kterýž řekl: Hady bráti budou a nebude jim škoditi. Nebo ne proto sem psal tyto věci, abych někoho hřešiti učil, ale byl-li by v těch věcech, aby porozuměl, že v stínu smrti jest, aby z toho rychle vyjíti pospíšil, věda, že jest na tu cestu uveden od lstivého satana, s kteréž jestliže by rychle nesestoupil, nebylo by lze než na v zmaru a mizinu přijíti a v krátkém čase hrozně zahynouti,« a praví ještě, že »mnohý jako osel v leccos vleze«.

Vidíte, jak jeho řeč jest jadrná; jaký on jest psycholog, znatel lidské duše, zná každé její hnutí - a nebojí se dotýkat se s velikou vážností - právě této velice ožehavé a choulostivé otázky. Dobře se podívej na věci, jak jsou, a nemaluj si něco jako ráj, co už nyní jest vlastně peklem anebo se ti peklem stane.

Podobně prakticky píše ve »V radách kazatelů«. Je to dnes nejpřístupnější spis Blahoslavův, neboť byl vydán v učitelské sbírce »Bibliotéka paedagogická« praví tam: »Já vším tímto psaním ne k tomu sloužiti usmyslil jsem kazatelům milým v Kristu Pánu bratřím a v té práci tovaryšům, aby jedni druhé přetřásali, ale aby jedni druhým toho příčinou býti hleděli, aby v jejich řečech a způsobích nebylo co přetřásati, čemu se smáti, zač se před rozumnými anebo i chytrými posluchači styděti, anebo někdy buď hněvem, buď lítosti se kormoutiti, a tak summou (celkem), aby příčiny toho, což i lásku ruší i dobré práce zohyzďuje, odjaty byly.. «

Kniha tato psána test tak dojemně a živě a nade všecko prakticky, že všickni, kteří mají co činit s výkladem Písma, měli by ji pilně prostudovat. Jenom vedlejší poznámku činím: je to zajímavé , že všecky spisy v době střední, kteréž jednají o umění kazatelském, sepsány jsou od kněží Jednoty Bratrské. Bylo tedy kázání nejdůležitější součástkou jejich práce. U Blahoslava kromě toho nalezneme takové bohatství obrazů, podobenství, že ihned poznáme, že i to musí býti nějakým zvláštním obdarováním od Pána Boha, aby kazatel měl oči otevřené a uměl tak využíti všech zjevů přírodních a života lidského, takže přímo slovy svými maluje; však Pán Ježíš jinak nemluvil. Nejhlubší pravdy Boži objasnil obrazy z přírody a života.

Ve »Vadách kazatelů« jde Blahoslav do docela praktických podrobností, aby ukázal, v čem to vězí, že kazatelé nemohou pracovat s úspěchem a proč jejich slovo není mezníkem v životě posluchačů. Milý kazateli, tvé slovo musí býti mezníkem ve tvém duchovním životě, a pak bude i mezníkem pro tvé mnohé posluchače.

A nyní se musím dotknouti otázek, o kterých se dnes v mnohých kruzích mluví s jistou povýšenosti. Jde o věrouku nebo dogmatiku. Ještě v oslavném článku dr. F. M. Bartoše v »Kostnických Jiskrách« praví se o Blahoslavovi, že »jediné vlastní theologii, dogmatice, se jak možno vyhýbal. Ne že by mu byla lhostejnou, nebo že by si ji byl nevážil. Nikoli. Značně se však při světovém svém vzdělání rozcházel s úředními názory Jednoty.« Tak myslí p. dr. Bartoš. S čímž však já nemohu souhlasit. Neboť právě Blahoslav měl co činit se dvěma ústředními problémy reformace 16. století. To je to druhé hnutí (první renesance), které již za jeho mládí tak mocně pohnulo tehdejší Evropou: německá a švýcarská reformace. U Bratří bylo dost náklonnosti vyjednávat s Luterem, ale když poznali svoji odlišnost od německého směru, byli zase nakloněni blížit se ke švýcarské reformaci, která pro praksi života zdála se jim bližší. Německá reformace položila důraz na poměr člověka k Bohu - proto stěžejní otázkou test ospravedlnění z víry. Jak mohu být spravedliv před Bohem? Ne ze skutků zákona, ale vírou se uchopit. A švýcarská reformace položila důraz na otázku poměru Boha k člověku: Bůh jest jediný Pán a Král. Boží vláda. Proto stěžejní otázkou jest otázka vyvolení.

A to je zajímavé, že Blahoslav měl co činit s oběma otázkami. Máme od něho malý spis o vyvolení. Vyvolení jest! Ale podívej se na svoji zodpovědnost, nevymlouvej se. A o ospravedlnění z víry jednal v Německu s Flaviem Illyrikem, kam byl vyslán Jednotou, víme to z jeho cestopisu, kde tomu věnuje mnoho pozornosti.

Varuji před tím své posluchače, aby se tak pohrdavě dívali na »dogmatiku«, na »dogma«. Mně je to vždycky trochu podezřelé. Jsou lidé, kteří si myslí, že si musejí rozbíjet hlavy o problémy a že těmi problémy musejí rozbíjet hlavy také jiným. Toho Čeští Bratří nečinili. Ale proto nebyli méně dogmatičtí. Proto se také mnozí diví, že se měnili.

Oni si řekli: Není nám tato věc dost jasná? Tož se budeme snažit vyjádřit ji jasněji. A hledali cestu, jak vyjádřit jasněji Večeři Páně, vyvolení, spravedlnost, otázku kultury. Ale půdu Písma oni nikdy neopustili. Při největším vzdělání ani Blahoslav neopustí půdu Písma, to jsou pro něho skutečnosti.

Právě takovým realistou zůstává ve všem svém vyjednávání. A bylo rozmanitého druhu. Mohu se toho všeho dotknout jen stručně - již jsme o tom něco slyšeli.

Jak jest důležité a zajímavé jeho vyjednávání s Vídní! Není třeba se šířit o Habsburcích. Jsou odbyti, odstraněni. Jednou pro vždycky Habsburkové tušili v Jednotě nejnebezpečnějšího nepřítele. Protože oni zastupovali princip, aby na jedné straně byla všecka práva a na druhé straně všecky povinnosti. V tom se sešli Habsburkové s Římem. Národ nemá mít ani právo mít svůj rozum, své svědomí, svůj cit. Všecko podřízeno jim. Jenom co oni dají a povolí, jest moje. Ani pak nemusí sloužit jim. U Maximiliana II., syna Ferdinanda I., se zdálo, že jest jiného ducha. Takové enfant terrible, hrozné dítě, jako pozdější Josef II. Ale nebylo tu mravní síly postavit se na stranu pravdy, a na stranu utiskovaných.

Blahoslav jezdil do Vídně. Z jeho cest vidíme, že to bral prakticky. V ničem nezadá Boží věci, ale když se dá nalézt cesta, aby jim bylo možno dýchat, hledá tu cestu. Nemáme od něho spisu o poměru církve a státu, ale máme od něho pokyn, že ve věcech svědomí se neustupuje žádnému státu. Tak daleko právo státu nejde, abych já nesměl dle svého poznání vyznávat živého Boha. A rozumný stát nebrání. Proto nerozumný stát Habsburků musel padnout svým nerozumem.

Snad nejtěžším bylo vyjednávání s Janem Augustou. To muselo všecky ty upřímné Bratry náramně ponižovat, když jejich biskup ztratil rozum a oni patrně viděli, že chce býti jejich papežem. Dopisy psané Augustovi z Rady úzké svědčí o přímosti. Jednou mu píší, že opustil »královskou cestu« to jest vznešenou cestu a dal se nízkou cestou neupřímnosti a dvojakosti. Dopisy ty psávaI Blahoslav a jsou dokumentem jeho prozíravého ducha. Nechce mít Jednotu ani německou ani švýcarskou, Jednota má zůstat Jednotou Bratří, kteří poznali Boha, Pána Ježíše, a moc nového života prýštícího z Krista. Hledá cesty smíru a spolužití, kde je to v liniích biblických možné; ale neustupuje, kde to vede k zapření zásad. Brzdíme, když to jde dolů; u nás však byly brzdy, když to šlo nahoru. Řím a Vídeň (němectví) jsou brzdami, jež se spojily proti nám; nedivte se, že kdo zná dějiny české, musí mít obavy před římským a německým duchem. Řím chce lámat povahu a Němec chce lámat naše obdarování (duch násilnosti). To není cesta Českých Bratří. Tyto dva světy se nemohou nikdy smířit. Musí býti proti sobě. Až budou napsány dějiny Blahoslavovy, snad to bude jasnějšÍ, jaký jest duch pravého Čecha probuzeného Duchem svatým a duch Říma a němectví na druhé straně.

Ani jeho jednání s Habrovanskými, s Novokřtěnci není bez významu. Nesešli

se. Ve své Historii - a ta stojí za čtení, jak on dvěma, třemi slovy dovede namalovat člověka - je vylíčil tak, že se s nimi nedá jednat. Byli mu úzkoprsí. A při tom domýšliví. Ostře se vyslovil proti Mikulášencům (přívržencům Mikuláše z Vlásenic), kteří pěstovati »vidění«. To je pro pravdivého a střízlivého a při tom přece ohnivého Jana Blahoslava něco nesnesitelného. On ví, co by to znamenalo, otevřít dveře takovému subjektivismu, kde každý si vykládá Písmo, jak chce dle svých nápadů a dle svého vytržení. Ví, k jaké tělesnosti by to vedlo. Člověk vedený Duchem svatým zůstane ve svaté střízlivosti a středmosti. Tak jednal doma a tak jednal v Německu a ve Vídni při svých cestách. Jeho láska k Jednotě byla nazvána »vášnivou« v dobrém smyslu slova. Je to pravda, neboť jenom lidé, kteří hoří pro zdravou věc, mohli a mohou krásně sloužit. Hoříme-li pro nezdravou věc, nebudeme dobře sloužit. Hořet pro velikou zdravou věc jest nejlepší služba. Věc Jednoty byla zdravá a veliká věc.

Máme co činit se skutečně velkým člověkem. Božím člověkem, zapáleným a zapalujícím člověkem. »Horlivost domu tvého snědla mne« - oheň a vášeň pro dobrou věc ho strávila. Člověk to už ani neunese - co jest mu dáno, setkávat se s Bohem, s Kristem a stát v Jeho službě.

Vidíte, že skutečně velký člověk se nemusí teprve do něčeho nutit, do nějaké pósy, ani do mravnosti, ani do pobožnosti - u něho plyne všecko tak přirozeně, cítíme, že mu to jde ze srdce, on se nemusel teprve rozmýšlet, jak se má stavět, to jest, není v něm žádné přetvářky. Tam vede pravé, uvědomělé náboženství, skutečné spojeni s Bohem; v takovém náboženství není opakování. Duch svatý tvoří nové lidi, on nevyrábí. Není to mechanismus, je to tvoření.

Jestli se říká, že mezi karakterem uměleckým a řemeslným je ten rozdíl, že umělecký karakter nedovede se opakovat, pak tím více to platí v duchovním světě. Děti podobají se otci, ale každé z nich má svůj bolestný původ, svou vlastní duši a své jedinečné vedení. V jeho díle jest věčné mládí evangelia.

Ve styku s takovým duchem jsme ve styku se životem, se životem z Boha a k Bohu vedoucím. Potom nemůžeme jinak než všecko podřídit vládě Ducha svatého, to je ta snaha po nejvyšším poznání a vzdělání. Pak chceme světu dát to nejlepší - obdarovat svět tím, co jsme obdrželi z bohatství Ducha Božího. Pak jsme také připraveni zaujmout ke všem zjevům správné, pravdivé stanovisko; nebudeme fantasty, ale Božími lidmi, kteří chodí po skutečné zemi, ale mají nekonečný stesk po neviditelném světě Božím. Na této cestě bych chtěl vidět naši Jednotu, ale také celý národ. Skutečné světlo. Ale pak to znamená rozchod se vším materialismem. S materialismem, hmotařstvím v náboženství i všedním životě. Již se ukazují slibné začátky. Nevěřím, že český národ by to vydržel na cestě hmotařství. To by nás zabilo duchovně i tělesně, Dostojevský vypravuje o jednom odsouzeném, který očekával milost, ale pojednou překvapen usnesením, že má ihned býti odpraven. Zůstalo mu již jen pět minut k uspořádání posledních věcí; dvě minuty stráví loučením, následující dvě minuty se pouští do svého nitra, při čemž poprvé zcela jasně objeví živou duši a poslední minuta mu zůstane pro Boha, při čemž pomal, že celý život měl hledat Boha.

Čtěte dějiny a jděte do sebe. V dějinách i v sobě máte objevit duši. A naše dějiny nám zvěstují, že to má být krásná duše, a že je to možné, aby zde na světě byly krásné duše, čisté duše, protože očištěné duše, proniknuté Duchem svatým, duše zbavené sobectví, zasvěcené k nejkrásnější službě. Naše dějiny, v nichž svítí Bible jako světlo národu, nemají být jednou naším odsouzením, nýbrž pohnutkou a pobídkou k novému životu.

Aby tak Blahoslav a vzpomínky na něho pomohli českému lidu objevit jeho duši aby tak dnešní vzpomínka pomohla někomu objevit, že má duši - - - .