Český Rixdorf

22.11.2014 00:00

Česká vesnice v Berlíně

Zavátá stopa pobělohorských exulantů



Na jaře roku 2010 jsme na zakázku České televize společně s manželem začali pracovat na filmu o hraběti Zinzendorfovi a Moravských bratrech, který byl téhož roku odvysílán pod názvem „Hrabě Zinzendorf – Síla přesvědčení“.
Musím přiznat, že na začátku této náročné, ale zároveň krásné práce, jsme o tomto tématu věděli opravdu velmi málo. Snad jen to, že v 18. století žil v Německu nějaký hluboce věřící šlechtic Mikuláš Ludvík Zinzendorf a že na jeho panství nacházeli křesťané z našich zemí azyl v časech pronásledování. Když jsme se však ponořili do materiálů hlouběji, tak nás tohle téma naprosto pohltilo. Bylo téměř dobrodružné sledovat osudy mužů a žen, kteří natolik milovali Boha a chtěli mu být poslušní, že neváhali riskovat vlastní život v misijní službě.
Mnohé z toho, co v církvích dnes „objevujeme“, zavedli Moravané již tenkrát, před více jak dvěma sty lety. Byly to například nepřetržité modlitby (dnes nazývané 24/7), domácí modlitební skupinky, způsob misie mezi domorodci apod.
Velkou pomocí při tvorbě scénáře nám byla také kniha spisovatelky a historičky Edity Štěříkové „Jak potůček v jezeře“. Byla to právě ona, kdo nám navrhl další téma k natáčení – o českých exulantech v Berlíně. Otevřela se před námi další kapitola historie – tentokrát naprosto neznámá – ze života českých exulantů pro víru.
Jaký byl vlastně důvod masového odlivu nekatolíků z Čech a Moravy do zahraničí ještě 100 let po Bílé hoře? Počátkem 18. století zesílil v českých zemích rekatolizační tlak, a tak byli čeští nekatolíci mnohem častěji donucováni k zapírání své víry. Jelikož si však chtěli zachovat čisté svědomí před Bohem, volili raději útěk do zahraničí, s nadějí, že tam budou žít svobodně.
Jaký je vlastně rozdíl mezi českými a moravskými exulanty? Jedna část odpovědi je úplně jednoduchá – čeští exulanti pocházeli z českých vesnic a městeček a neuměli téměř vůbec německy. S Moravany to bylo jiné, ti totiž pocházeli většinou z oblasti Kravařska, okolí Suchdolu a Těšínska, kde se mluvilo pouze německy. Obě skupiny hledaly místo, kde by svobodně mohly vyznávat víru v Ježíše Krista, společně se scházet k modlitbám nebo vysluhovat památku Večeře Páně s lámáním chleba a pitím z kalicha.
Moravané se uchýlili na panství hraběte Zinzendorfa a po počátečním hledání společné duchovní cesty se sjednotili pod jeho vedení, rozšířili své misijní aktivity daleko za hranice, a stali se tak světoznámými. Avšak jen velmi málo dnešních křesťanů ví o cestě českých exulantů do Berlína a o tom, že založili několik vesnic.

Útěk za svobodou a cesty zpět
Mezi českými emigranty panovala veliká chudoba, mnohdy neměli větší majetek než oděv na sobě. Museli utíkat tajně, protože je vrchnost nechtěla propustit. Někteří skončili ve vězení, kde trávili roky, trápeni hladem a nemilosrdným bitím. Přesto do emigrace odcházeli další a další lidé. Cesta ke svobodnému vyznání jim za to stála.
Když poněkud zkrátíme jejich strastiplnou cestu z Čech přes Lužici do Hennersdorfu, dostali se Češi až na panství hraběnky Henrietty z Gersdorfu. Hraběnka měla zpočátku zájem vytvořit podobné prostředí, jako připravil Zinzendorf pro Moravany v Herrnhutu (Ochranově), ale čeští exulanti měli řadu podmínek, a vzhledem k tomu, že je vrchnost odmítala splnit, vyhrotila se situace natolik, že se Češi rozhodli k hromadnému odchodu a pokračovali v cestě do Berlína.
Z počátku tam byli tajně ubytovaní po rodinách, ale protože jejich počet rychle narůstal, nedala se jejich přítomnost dlouho tajit. Pruský král Friedrich Wilhelm I. sice po velkých ztrátách na lidských životech během třicetileté války potřeboval doplnit stav obyvatelstva a potřeboval i dobré řemeslníky, ale zároveň se obával, co tomu řeknou u habsburského dvora, který tehdy vládl také v Čechách.
Asi po ročním váhání a pozorování života českých exulantů se nakonec rozhodl je oficiálně přijmout, a dokonce jim nechal v roce 1733 v Berlíně postavit 34 domů. Tyto domy Češi dostali do osobního vlastnictví a mohli je začít splácet až po pěti letech. Takových závazků se Češi zpočátku obávali a zdráhali se nabídku vůbec přijmout. Jelikož však byli také pracovití – živili se předením a tkaním – svým závazkům nakonec dostáli.
Král jim nechal v roce 1735–1736 postavit dokonce kostel, který dostal název Betlémský – na památku Betlémské kaple v Praze. Dnes už byste ho v Berlíně nenašli, protože po druhé světové válce, ve které přišel o kupoli, ho bývalá vláda NDR nechala strhnout a na jeho místě zřídila parkoviště. Po revoluci v 90. letech se podařilo Spolku na podporu České vesnice přesvědčit současný berlínský magistrát, aby toto místo zrekonstruoval, a tak bylo vytvořeno náměstí nesoucí název „Bethlehemkirchplatz“. Původní půdorys kostela je barevně zvýrazněn v jeho dlažbě.
Čeští i moravští exulanti vycházeli ze stejného prostředí, a i když obě národnostní skupiny utíkaly do ciziny, snažili se mnozí z nich podnikat misijní cesty zpět. Přes nebezpečí, které jim hrozilo, pašovali do Čech Bible, Nové zákony, písně (Harfa) a další duchovní knihy – všechny v českém jazyce. Chtěli jednak povzbudit tajnou evangelickou církev, která v Čechách a na Moravě zůstala v ilegalitě, ale také převáděli do zahraničí nové emigranty.
Češi si přinesli do Německa duchovní učení, které vycházelo z myšlenek první reformace, ale v Berlíně se ocitli uprostřed již uznaných konfesí reformované a luterské. Těžko se domlouvali na způsobech bohoslužby a každá skupina prosazovala „svou pravdu“. Proto král Friedrich II. v roce 1747 nařídil tzv. náboženské dotazování obyvatel. Češi se měli vyjádřit, ke které konfesi se hlásí. Tak byly nakonec uznány tři skupiny, z nichž první zůstala věrná staré bratrské víře (později se stala ochranovskou Jednotou bratrskou) a pak tu byli ještě čeští reformovaní a čeští luteráni.

Kalich v erbu zůstal dodnes
V první fázi okolo roku 1737 bylo v Berlině přijato asi tisíc exulantů. Kdyby se to přepočítalo v poměru na dnešní hustotu obyvatel, byly by to desetitisíce. A tak král, který si pracovitosti Čechů velmi vážil, nechal vybudovat dalších 18 dvojdomů poblíž německé vesnice Rixdorf. A tam vznikla česká vesnice – Český Rixdorf.
I zde byly Čechům nabídnuty nové dvojdomy se stodolami a se základním hospodářským vybavením, ale půdy, která jim byla přidělena, bylo málo. A opět zavládly obavy, jak se uživí, natož aby mohli splácet „úvěry“ na hospodářství. I tentokrát však Bůh požehnal jejich úsilí.
Za podpory krále vystavěli Češi v Rixdorfu další modlitebny, školy, také ústav pro sirotky či děti moravských misionářů, kteří odcházeli na zámořské misie. Vznikla tak modlitebna České ochranovské Jednoty bratrské a Českého reformovaného sboru. Čeští luteráni dostali do užívání tzv. Vesnický kostel.
Pro obyvatele Českého Rixdorfu byl důležitou součástí jejich identity český jazyk. Vedle svobody vyznání jim byla rodná řeč nade vše, a tak když přišel nějaký nový kazatel – většinou to bylo z Ochranova, kde se mluvilo pouze německy – vyžadovali, aby se naučil česky. I sbor zpíval dvojjazyčně, což bylo zrušeno až na počátku 20. století. Stále však byl po ruce český kancionál. V první polovině 19. století se čeština jako hlavní mluvený jazyk začala zvolna vytrácet. V některých rodinách se však česky hovořilo ještě ve třicátých letech 20. století.
Německý a Český Rixdorf byly v roce 1874 spojeny v jednu obec s názvem Neukölln, která se velmi rychle rozrůstala. V roce 1900 již měla 200 tisíc obyvatel a stala se největší obcí v Prusku. Dnes je už součástí Berlína.
Při vzniku erbovního znaku Neuköllnu byl schválený ten, na kterém je vedle medvěda a braniborské orlice také kalich, znak českých protestantů, a v této podobě se dochoval dodnes. Jak říká současný starosta Berlína-Neuköllnu pan Buschkowski: „Náš erbovní znak je malým průvodcem historií této části braniborské marky, ve které Češi sehráli významnou roli.“
Když se Berlín začal rozrůstat, vznikl určitý tlak z magistrátu města, aby byly původní domky českých exulantů zbořeny a ustoupily výstavbě velkoměsta. Desátá generace potomků českých exulantů proto založila „Spolek na podporu české vesnice“ v Berlíně-Neuköllnu, jemuž se nakonec podařilo Českou vesnici zachovat. Ta byla později dokonce zahrnuta pod památkovou ochranu.
Díky tomu může současný návštěvník Rixdorfu spatřit na svých toulkách hned několik dochovaných domů z původní výstavby. Především je to modlitebna Reformovaného sboru, Vesnický kostel, původní budova školy a dětského ústavu Ochranovské Jednoty bratrské, kde je v přízemí také muzeum.
I jména ulic jako Böhmische Strasse, Maresch Strasse, Jan Hus-Weg a dalších připomínají návštěvníkům české emigranty. Najdete zde také hřbitov zvaný „České Boží pole“, který je zaklíněný mezi vysoké činžovní domy. Zde jsou nejstarší dochované česky psané náhrobní desky, které zůstávají dokladem o původu prvních obyvatel Českého Rixdorfu.
V životě českých emigrantů hrál významnou roli i J. A. Komenský – vždyť vedle Bible kralické si s sebou z Čech přinesli i jeho Labyrint světa a ráj srdce. V obydlích exulantů také mívali vystavený Komenského portrét. „Spolku na podporu české vesnice“ se podařil v této souvislosti i další významný počin, otevření Zahrady J. A. Komenského v roce 1987, která je jedinou zahradou na světě nesoucí jeho jméno. Denně ji navštěvují turisté z celého světa.
V poslední době často slýcháme z úst různých, i významných lidí, že každý národ, pokud se má dobře rozvíjet a růst, by měl znát své historické kořeny. A platí to i pro církev. Je velmi cenné předávat významné duchovně-historické události nejen našim dětem, ale také nově příchozím v našich sborech.

Iva Hlavsová, BJB Šumperk
Autorka je produkční filmové a televizní společnosti VistaFilm.

Film vznikl díky finančnímu přispění Česko-německého fondu budoucnosti

www.fondbudoucnosti.cz


Převzato se svolením z časopisu Život víry 2012/6, str. 6 (www.zivotviry.cz).

O filmu na stránce vistafilm.cz

Film lze zakoupit i jako DVD juda.cz