Vznik Jednoty bratrské
Jednota bratrská (1457)
Jednota bratrská vznikla v Čechách v období husitských válek, těsně před nástupem Jiřího z Poděbrad na český trůn. Bylo to období, kdy radikální "táborské" husitství bylo poraženo a umírněná církev podobojí vedená Janem Rokycanou hledala cestu kompromisu s katolickou církví.
Ovlivněna učením Petra Chelčického, byla založena Bratrem Řehořem v Kunvaldu v roce 1457. Bratr Řehoř tam odešel z Prahy, kde byl svědkem vnitřních krizí a zápasů o další směřování husitské církve. V Emauzském klášteře, kde působil jako hospodářský správce, se spřátelil s Petrem Paynem, který zde v ústraní dožíval. Byl v kontaktu s Martinem Lupáčem, který byl Jiřím z Poděbrad a Rokycanou odstaven na "druhou kolej". Tito dva představitelé radikálního husitství ho podpořili v jeho záměru odejít z Prahy. Lupáč radil prvním Bratřím, že pokud chtějí zůstat věrni reformaci, musí opustit představu, že církev je závislá na posloupnosti biskupského svěcení (volba vlastního duchovenstva a úplné oddělení od katolické církve).
Jednota bratrská se odlišovala od ostatních náboženských uskupení zejména svým působením na základě samostatného výběrového společenství (do něhož v nejradikálnější podobě nepřijímala zástupce z řad měšťanstva a šlechty). Upřednostňování kolektivních stanovisek nad jedince se projevovalo například vydáváním knih bez uvedení autora. Veřejně působila na poli věrouky a ve školství.
Jednota se šířila v Čechách i na Moravě, přičemž na Moravě (sídlo moravská Litomyšl) se setkávala s větší náboženskou snášenlivostí.
Za svůj vzor bratři považovali prvotní církev a táborskou liturgii (konání bohoslužby v mateřském jazyce, zjednodušení liturgických obřadů, důraz na společný zpěv lidu, prostotu bohoslužebného prostoru a jeho vybavení).
Biskup Lukáš Pražský, který působil v čele Jednoty v prvních třech desetiletích 16. století, sídlil v Mladé Boleslavi (sídle Jednoty v Čechách). Jako první v Jednotě dal jejímu učení úzké mantinely - učení o věcech podstatných (víra, láska a naděje), služebných a případných, přičemž bez věcí podstatných nebyla spása člověka uskutečnitelná. K věcem podstatným připojil Boží milost, zásluhu Ježíše Krista na kříži a podstatné dary Ducha Svatého.
Mezi další významné představitele patřili Tůma Přeloučský, Jan Roh, Jan Augusta, Jan Blahoslav, Jiří Strejc, Jan Amos Komenský. K čelným podporovatelům a pomocníkům církve patřili Petr Vok z Rožmberka, Karel starší ze Žerotína a Václav Budovec z Budova.