Karel starší ze Žerotína (15.9.1564 - 9.10.1636)

Muž hluboké zbožnosti, mravní opravdovosti a tolerance. Pro mnohé však také zrádce evangelické věci. Jako moravský zemský hejtman odmítl rebelii proti císaři a získal pro tento postoj i většinu moravských stavů. K tomu ho vedlo staré přesvědčení Jednoty bratrské, že politika nemá zasahovat do věcí víry, ale i realistické vidění mezinárodní situace. Předvídal, že pomoc Protestantské unie bude slabá a že ostatní mocnosti nebudou chtít konflikt kvůli české věci. Věděl o špatných vojenských přípravách a finanční situaci Unie. "Můžeme čekat jistou válku…nedá-li Pán Bůh pokoje, naprostou zkázu těchto zemí." Jednání Čechů měl za nezodpovědný hazard: "Čechové se snaží stát se slavnými tím, že zahubí svoji vlast." Neúspěšně se pokoušel o mírové řešení, později odmítl holdovat Fridrichovi Falckému.

Narodil se do bratrského panského rodu. Z rodových držav vybudoval rozsáhlé panství, takže patřil mezi nejbohatší moravské pány. Své osobní zájmy však vždy podřazoval zájmu o obecné dobro země. Vystudoval bratrskou školu v Ivančicích, vyššího vzdělání pak dosáhl na univerzitách ve Strasburku a Basileji. Během dalších studií a cest po Evropě načerpal rozsáhlé znalosti právnické a teologické, ovládl čtyři jazyky a navázal politické kontakty a přátelství. V roce 1594 se stal členem moravského zemského soudu a záhy i vůdcem stavovské opozice. Na přelomu století se dostal do soukolí pletich nepřátel - byl obžalován ze zlehčování císařského majestátu a velezrady. Několikaletý proces vyhrál, ale byl zbaven svého úřadu.

K aktivní politice se vrátil až v roce 1608, kdy v bratrském sporu podporoval Matyáše proti Rudolfovi II. Po odtržení Moravy od Čech byl zvolen zemským hejtmanem. Snažil se uplatňovat ideál zákonnosti a stavovských svobod, předsedal soudům a sněmům, staral se o vojenské záležitosti, ale také pečoval o vdovy a (nejen) šlechtické sirotky (například financoval zahraniční studia Komenského). Na úřad rezignoval v roce 1615, znechucen jak nástupem katolických radikálů k moci, tak i stavovskou řevnivostí. Do úřadu se vrátil nakrátko v roce 1618, ale již v květnu 1619 byl převratem odstraněn.

Po porážce povstání pomáhal poraženým přímluvami u císaře i finančně, poskytl útočiště pronásledovaným bratrským kněžím (Komenskému v Brandýse) a podařilo se mu připravit exil pro Jednotu bratrskou v Uhrách a v Polsku (přestěhoval kralickou tiskárnu do Lešna a bratrskou knihovnu do Vratislavi). Přestože mu císař daroval výsadu, že může zůstat na svém panství, v roce 1629 odešel do exilu, ze svých statků si ponechal pouze Přerov a Brandýs nad Orlicí. Do Přerova se později se vrátil, aby zde strávil poslední roky pohnutého života.

Robert Hart: Psáno pro časopis Církve bratrské Brána