Jiří z Poděbrad
Jiří Pechar: Jiřík z Kunštátu a Poděbrad Kolín, 20. 9. 2020
Přednášku připravila Kostnická jednota v Kolíně. vedená Josefem Ptáčkem.
"…člověk postavy krátké, těla čtverhranného, pleti bílé, očí jiskřivých, mravů líbezných, nakažený husitstvím, ale jinak muž spravedlivý a šlechetný." (Pius II.)
Antropologický průzkum popisuje 165 cm vysokého velmi obézního pána s výraznou asymetrií v obličeji po nějakém vážném úrazu levé poloviny obličeje v dětství či mládí. Narozen 23. dubna 1420 – potud by letos oslavil 600 let. Zemřel 22. března 1471, tedy v 50 letech. Jakkoliv to byla smrt nečekaná (vodnatelností trpěl roky, spekuluje se o rakovině jater), tak na tu dobu to byl lepší standard.
Poslední král "za našich zdrojů". Navíc dost nestandardní – nepocházel z panovnické dynastie, ale z rodu pánů z Kunštátu. Jakkoliv byl nemanželským synem (matka dodnes nejistá, snad Anna z Vartenberka), tak páni z Kunštátu byli jedna z nejvýznamnějších šlechtických rodin 14. století. Již před husitskými válkami ale dvě větve rodu vymřely a roku 1686 umírá poslední Poděbradovna Eliška Marie z Würtemberka.
Páni z Kunštátu se pohybovali v nejvyšších patrech tehdejší společnosti. Mezi těmi všemi beneficiáři, maršálky, podkomořími i komořími, purkrabími, nejvyššími komorníky i nejvyššími sudími brněnské cúdy, nejvyššími písaři, vrchními lovčími, královskými číšníky, župany a kastelány (a je tam i Hynek I. Suchý Čert z Jevišovic /+1407/, který proslul jako loupežný rytíř i jako velký válečník) jistě vyčnívá Jiří jako český král.
Příslušnost k tak významné rodině byla jednou ze zásadních podmínek, ale cesta na královský trůn ale byla pochopitelně složitá a svědčí o osobních schopnostech Jiříkových. Když pomineme dobré rodové dispozice, tak začíná 1434 v bitvě u Lipan, kde vidíme čtrnáctiletého Jiřího bojovat na straně Panské jednoty proti polním vojskům. Jeho otec už byl 7 let mrtev a je ironie dějin, že jeho poručník Viktorín Boček z Kunštátu byl osobní přítel zakladatele polních vojsk Jana Žižky. Jenže ten zemřel a Jiřík se dostal do výchovy do té části rodiny, která se hlásila k umírněným husitům. To Jiříkovi nahraje. Rok po bitvě u Lipan už je patnáctiletý Jiřík jedním z deseti pánů, kteří v Brně dohadují se Zikmundem, jak společnými silami zvládnout Basilejský koncil. Odváží si řadu příslibů, v kterých jsou kompaktáta pojata jako odrazový můstek pro další jednání a svobody. (Dlužno dodat, že tyto sliby Zikmund nesplní.) Jiříkův vliv ale roste. Jako šestnáctiletého jmenuje čerstvě zvolený Zikmund Jiříka jedním ze "kmetů soudu zemského".
Lipanská bitva husitů proti husitům ukazuje na složitost české náboženské a vnitropolitické situace. K husitskému odkazu se tak či onak odkazuje 6/7 obyvatelstva, ale o nějaké jednotě nemůže být ani řeč. Jediným alespoň trochu jednotícím prvkem jsou 4 pražské artikule, jak o nich společné poselstvo jedná ještě před bitvou u Lipan v Basileji. Ale i proti těm se tu a tam ozve hlas z leva i zprava. Hlas tak říkajíc zleva, tedy od polních vojsk, ale končí právě u Lipan. Tedy – končí… Roháčův Sion padne až o tři roky později a Tábor se podřídí až obležen vojsky Jiříka z Poděbrad roku 1452, tedy 18 let po Lipanech! I po Lipanech jsou jednání v Basileji neustále provázena obavami z obnovení aktivit polních vojsk, protože ta by se dozajista se svými výpady obrátila do ciziny.
Z druhé strany pak je důležité, že 6/7 národa se sice nějak hlásí k husitskému odkazu, zbývající prořímská sedmina je ale reprezentována nejmocnějšími rody v zemi pod vedením pánů z Rožmberka a s nimi páni z Hradce, Švamberkové, Kolovratové, Švihovští aj. V řadě neposlední se pak po Čechách a Moravě potulují nepočetné, ale vlivné skupinky nejrůznějších uskupení a sekt, mezi kterými časem zřetelně vynikne Jednota bratrská.
Basilejská "kompktáta", tedy čtyři pražské artikule, ale nakonec v celé zemi platí jako císařem i papežem schválený zákon. Do kázání nemá co světská moc kecat, církev nemá speciální soudy a její ekonomicko-politický vliv je minimalizován a především pak je tu svoboda ve volbě přijímat pod jednou či pod obojí. Především – protože ty zbývající artikule vlastně nemají valný vliv. Podpisem papeže Evžena IV. i císaře Zikmunda roku 1436 tak bylo v Čechách legitimizována existence "dvojího lidu", ale reálný rozdíl je jen v tom kalichu. I to bude jeden z podstatných důvodů pro vznik Jednoty bratrské. "Ne pro kalich, ale z nouze spasení oddělili jsme se od římských…!"
1437 umírá Zikmund Lucemburský a zanechává za sebou toliko dceru Alžbětu a zetě Albrechta. Ten po Zikmundovi zdědil i jednotlivá panství – postupně Moravu, Německo, Uhry a 1438 i českou korunu. Proti tomu se postavila část české šlechty, ale vojensky neměli proti Albrechtovi šanci. A opět ta složitost české situace – proti Albrechtovi vyráží pod velením Hynce Ptáčka z Pirkenštejna na pomoc obleženému husitskému městu Tábor i Jiřík z Poděbrad. Leč o rok později Albrecht umírá při tažení proti Turkům, čtyři měsíce po jeho smrti se mu narodí syn Ladislav řečený Posthumnus, neboli Pohrobek.
A za zmínku stojí i to, že Jiříkovi z Poděbrad je v tom roce 17, tedy je z tehdejšího pohledu plnoletý – a může se sám politicky angažovat, tedy v praxi především plně disponovat nemalým rodovým majetkem. Už v příštím roce zasedá vedle svého vynikajícího učitele vysoké politiky utrakvisty Hynce Ptáčka z Pirkenštejna na zemském sněmu a za pár let po jeho smrti převezme jeho místo. A nastává problém. O českou korunu nebyl valný zájem – královské majetky byly většinou rozkradeny, nebo v dezolátním stavu. Moc vysoké šlechty nezměrná. Zemi spravují branně-politické spolky, tzv. landfrýdy (německý termín znamenající zemský mír), které fungovaly na jakémsi krajském principu. Rozdělení země a společnosti na katolickou a kališnickou část určovalo rovněž rozdělení landfrýdů. Východní Čechy, dříve ovládané sirotčím vojskem, se staly zázemím pro landfrýdy kališnické. Tady vidíme Hynce Ptáčka a Jiříka z Poděbrad. Jižní a západní Čechy, ovládané mocným rodem Rožmberků a jejich stoupenců, daly vzniknout landfrýdům katolickým. K nim se hlásila i města jako Tábor, Louny Žatec, Písek – tedy města, která bychom historicky očekávali na radikálně husitské straně!
Alžběta pro Ladislava chce hlavně Uhry, dokonce pro něj nechala ukrást svatoštěpánskou korunu a zařídila jeho korunovaci již ve dvou měsících. Ve všech těchto oblastech ale za něj stejně vládnou regenti.
České stavy nechtějí čekat, až Ladislav dospěje a hlasují, koho zvolit. Navržen je jistý bavorský vévoda příbuzný přes manželku s králem Václavem IV., ale ten kandidaturu odmítl. Bydlel dlouho v Praze, mluvil česky, znal poměry – možná odmítl právě proto. O korunu kacířských zchudlých Čech, kde je královský majetek rozkraden a královská moc minimální, není zájem a tak nakonec na Ladislava dojde.
Navíc v zemi rozhodně není klid. 1. května 1448 dorazil do Prahy papežský legát Juan Carvajalo a podpořil katolickou šlechtu a jihočeské landfrýdy v boji za zrušení "dvojího lidu", tedy proti kompaktátům. Dokonce originál kompaktát ukradl a chtěl odvézt do Říma, ale u Benešova byl stavovskou jízdou dohnán a donucen listinu vrátit. Na toto jednání zareagoval jako představitel kališnické šlechty i Jiří z Poděbrad a v červnu 1448 z východočeských landfrýdů vzniká Poděbradská jednota, která chce kompaktáta hájit.
Klíčovou otázkou se ukazuje ovládnutí hlavního města, kde roste moc katolického panstva. Jiří z Poděbrad volí lstivou a strategii. V roce 1447 saský vévoda verboval v Čechách žoldnéře pro válku ve Vestfálsku. Protože toto dobrodružství skončilo nezdarem, čeští vojáci nedostali neoprávněně žold. Jiří tedy vyhlásí trestnou výpravu a stojí v čele vojska proti vévodovi dlužníkovi. Oklamat se nechal i Oldřich z Rožmberka, který odjel do Vídně za papežským legátem Karvajalem. V Praze je jeho totální leč nesamostatný podporovatel Menhart z Hradce. Jiřík do Kutné Hory svolává vojsku na toto tažení. Na konci srpna už má několik tisíc vojáků a táhne proti Sasům. 2. září se tak tato armáda objeví ve Vršovicích u Botiče a Pražanům dochází, že cílem jsou oni. 3. září je Praha prakticky bez boje obsazena. Menhart z Hradce je zajat, Jan Rokycana se ujímá konsistoře pod obojí. Akce byla připravena dokonale, na Jiříkově straně je jediný padlý voják – královéhradecký měšťan Bělík. Jako vyjádření nestrannosti je ale nejvyšším zemským purkrabím jmenován bratr jeho první ženy, ale zároveň významný a vlivný katolík Zdeněk Konopišťský ze Šternberka, rozhodně ne Jiříkův kamarád.
V opozici proti Jiřímu jsou ale nejen prořímští katolíci, ale z druhé strany i zbytky radikálních husitů. V rámci tažení na jih, kde se Rožmberkové spolčovali s Rakušáky proti císaři, který byl v té době v Itálii, Jiřík (zcela v duchu své strategie "otupování hrotů") roku 1452 se 17 tisíci vojáky oblehl poslední baštu radikálů – město Tábor. Ten byl příliš "divoká kata" v tehdejší situaci – shodou okolností v té době podporoval Oldřicha z Rožmberka proti Jiříkovi. Hejtmani se Jiřímu vzdali, uznali jej zemským správcem a zavázali se mu věrností. Město nebylo vydrancováno. Táborská církev se podřídila arcibiskupovi Janu Rokycanovi a přijala pražské náboženské obřady. Mikuláš Biskupec z Pelhřimova a Václav Koranda dožili ve vězeních na Jiříkových hradech.
Jiřího hvězda stoupá. Jeho poselstvo vedené Petrem Englišem jedná 1451-2 v Cařihradě o poslušnosti pravoslavné církvi, což dělá Římu dost těžkou hlavu. Celé to ale padlo pod stůl, když 1453 opadl Cařihrad do rukou Turků. Jiříkovy diplomatické schopnosti a především ochota ke kompromisu ho přivádí do Vídně, setkává se s Ladislavem Pohrobkem, stanou se na čas přáteli (Ladislav ho nazývá "otcem" a prý mají dokonce společnou ložnici) a dohaduje jeho volbu za českého krále. Odbojníci v čele s Janem Smiřickým jsou popraveni. Zbývající katolické šlechtě sice "zacpává ústa" významnými zemskými úřady, ale s posilováním vlivu spřáteleného krále je tím zároveň odsouvá pryč z reálného politického vlivu.
V létě 1453 si Ladislava volí za panovníka Morava, čímž naštvou Čechy. Tvrdí, že mají právo si ho zvolit dřív než Moraváci. Tak honem dohání a na podzim 1453 je třináctiletý Ladislav zvolen i českým králem. Jako správce království za nedospělého panovníka je ustanoven Jiří z Poděbrad.
Strana podjednou začala o to radostněji vystrkovat hlavu. Dochovaly se posměšné písně, kde "jednuškáři" nadávají utrakvistům do "husáků", "manichejských fallařů" hájící "komprdáta" – ale takové způsoby byly asi oboustranné.
Roku 1457 se Ladislav přijel podívat do Prahy. V Uhrách měl nějaké problémy a tak si ji vybral jako rezidenční sídlo. Je mu 17, chce se ženit s francouzskou princeznou Magdalenou, ale náhle nemocněl a během třech dní umírá. Z královraždy je šeptandou osočován Jiří z Poděbrad. Ne sám. Mezi mnoha podezřelými figurovali i císař Fridrich či kněz Jan Rokycana. Jedním z osočených byla i Jiříkova žena Johanka – ve verzi z okruhu polsko-německého ho otrávila kvůli náboženskému vyznání, Francouzi spekulují o neopětované lásce či žárlivosti na francouzskou princeznu, s níž král Ladislav chystal svatbu. Ve hře byly jablko rozkrojené nožem potřeným jedem i otrava v lázni. Další teorie hovořila o odmítnuté Johanině dceři. Fantazii se meze nikdy nekladly. Němečtí lékaři prý otravu rozpoznali ihned, ze strachu o život se však báli promluvit. Uhři spekulovali o Božím trestu za nedodržení slibu bratrům Hunyadyům, Češi se přikláněli k morové nákaze. Snad můžeme věřit antropologovi MUDr. Emanuelu Vlčkovi, který v roce 1985 dospěl k závěru, že šlo o akutní leukémii. Jakkoliv v té době vztahy mezi katolickým králem a husitským zemským správcem poněkud ochladly, stojí za zmínku to, že ještě na smrtelné posteli Ladislav odevzdává zemi zpět do správy Jiříkovy s žádostí o spravedlivou vládu. S Ladislavovou smrtí ovšem padá pod stůl fenomenální Zikmundův pokus o mohutné podunajské soustátí, které by bylo hrází pronikání Osmanů do Evropy.
Mezi sebou zpříbuzenštělí Habsburkové a Jagellonci se hádají a hádají, kdo si tyto državy připojí ke svému panství – až si Uhry zvolí syna zemského správce Hunyadiho – Matyáše Korvína a Češi (povzbuzeni příkladem, že si lze zvolit někoho z nepanovnického rodu) si na Staroměstské radnici 2. března 1458 volí králem svého zemského správce – Jiřího z Poděbrad. Češi rádi, Moraváci ne tak moc, protože nebyli pozváni k volbě, Jihlava a Wroclaw musí být k poslušnosti donuceny zbraněmi a politickým vlivem císaře, který Jiříka potvrdil za jednoho z říšských kurfiřtů.
Jinak je to ale volba vyváženě středová a vcelku obecně přijatá. Pro kališníky byl zárukou platnosti kompaktát, katolíci byli uklidněni velkými sliby přízně, nebo uplaceni. Je příznačné, že druhá Jiříkova žena Johana z Rožmitálu pocházela z vlivného a mocného katolického rodu. Bral si ji roku 1450, rok po smrti své první manželky (Kunhuta ze Šternberka) a je celkem zřejmé, že mu ji její bratr Jaroslav Lev z Rožmitálu dohodil nejen jako matku pro sedm Jiříkových dětí, ale i jako vyjádření respektu ke králi obojího lidu. A zrovna s Johannou to Jiřík vyhrál. Inteligentní a schopná ženská, která iniciovala smíření s Uhrami tím, že dohodila jednu z dcer (Kateřinu) uherskému Matyáši Korvínovi a dokud Kateřina žila, tak byl mezi zeměmi mír. Až po Kateřinině smrti se zeť proti Jiřímu postavil. Když byl Jiří mimo Čechy, tak vyrazil s vojskem a byla to opět Johanna, kdo zorganizoval a úspěšně vedl vojsko proti zeťovi.
Jsme tedy v roce 1458, Jiří z Poděbrad se stává českým králem. Jakkoliv to byl obratný diplomat, znamenalo to někdy vládnout tvrdou rukou jak v otázkách územních, tak i stabilizaci zemských financí. Stanovil, že cizí obchodníci musí své závazky splácet přímo zlatem, stříbrem nebo velmi kvalitními mincemi. Současně zakázal vývoz zlata, stříbra i všeho českého oběživa. Pro dějiny církve je ovšem zásadní, že se stal "králem obojího lidu". O "dvojím lidu" je první zmínka pravděpodobně z roku 1462, kdy 16. března v domě kardinála Bessariona v Římě prohlásil člen poselstva Jiřího z Poděbrad k papeži Piu II. český kancléř Prokop z Rabštejna: "Poctivý otče, jakož otec nýsvětější a kardinálové dotýkali, že pán náš král opovrhá procesí kostela Pražského /tj. katolického/ i chodí za Rokycanú: nechtějte sobě toho tak bráti, byť on to činil z potupy, ale někdy bývá tuto a někdy ondeno; anbrž při větčích svátciech viece bývá nahoře /na hradě u sv. Víta/. A jakož viete, že dvój jest lid v Čechách, a král náš jest pán obého lida, musí oboje snášeti."
Potud tedy rozumějme tak, že je dvojího lidu – římských a kališníků. Obojí bere velmi vážně. Je dochován jeho slib papežským legátům (uherským biskupům Vincenci z Vácova a Augustinovi z Rábu – Rokycana neměl svěcení, Tas z Boskovic /Olomouc/ ještě nebyl v úřadu, Jošt Rožmberský /Wroclaw/ se bál papeže, tak mu je dohodil zeť – leč předem zpracované již zmíněným papežským legátem Carvajalem), že zachová poslušnost papeži, povede zemi k jednotě s Římem a v zemi bude pronásledovat kacíře. V Římě si to vykládali jako odvrácení se od kalicha, pro Jiříka to bylo vyjádření hájení kompaktát a boje proti všem, co z nich vybočovali – tedy především proti vznikající Jednotě Bratrské. Argumentoval celkem logicky tím, že musí chránit svobody stavů pod obojí, které ho zvolily a jejichž postoje nejsou kacířské, protože vychází z platných zemských zákonů, kterými kompaktáta byly a hlavně po podpisu nejen císaře i papeže nemohou být kacísřská.
Jeho mezinárodně politická situace je složitá. Nejen, že nepatří k žádnému panovnickému rodu, ale především je z pohledu drtivé většiny Evropy (a také německých měst na Moravě) buď kacíř, nebo aspoň ochránce kacířů. Jasným iniciátorem problémů je pak napořád Řím. Tady je pak jménem hodným zapamatování Pius II., rodným jménem Aeneas Silvius Bartholomeus Piccolomini, (1405 – 1464), italský humanista, diplomat a historiograf a od roku 1458 papež. Je mj. znám svými erotickými spisy, které sepsal v dobách svého mládí. Ale nemějme mu to za zlé – prvním překladatelem navýsost erotického Boccacciova Dekameronu do češtiny byl Hynek z Poděbrad – syn krále Jiříka (prostopášník a konvertita pod jednou!). Zajímavostí je, že Piccolominové v 17. a 18 století (1634–1783) vlastnili náchodské panství ve východních Čechách. K Piovi II. příznačná historka: český bratr Daniel Adam z Veleslavína vzpomíná, jak tento pán ukázal na sebe prstem a prohlásil, že on – papež – je jediná brána, kterou lze dojíti spasení. A učení Jakoubka ze Stříbra o přijímání z kalicha označil ústupek jen té nejprvnější generaci husitů, ale jinak to vede k bludům (přítomnost jen v chlebu, nebezpečí vylití, pýcha Čechů). To už jsme v roce 1462.
Neznamená to nutně, že utrakvističtí Češi jsou hned kacíři. Ale je to facka, když vezmeme v potaz, rok předtím Jiřík vypověděl ze země všechny, kdo se nepodřizují buď Římu, nebo 4 artikulům. Tehdy to odnesla hlavně Jednota bratrská. Papež zjevně přecenil Jiříkův vliv v Čechách, když očekával výměnou za korunovaci okamžité sjednocení s Římem a Jiří z Poděbrad pochopil, že zastání v Římě nebude. Artikule neberou, Rokycanu odmítají potvrdit ve funkci arcibiskupa. Zkusil jinou fintu – spojenectví světský pánů. S pomocí svých rádců Antonia Mariniho, Martina Maira a Řehoře z Heimburku vytvořil projekt nazvaný Tractatus pacis toti Christianitati fiendae (tedy Smlouva o nastolení míru v celém křesťanstvu) a záhy z Čech vyrazilo poselstvo vedené jeho švagrem Lvem z Rožmitálu, jež mělo vládcům zemí západní Evropy nabídnout vytvoření mírové unie, proklamovaným cílem bylo zabezpečení před případným útokem Turků a uskutečnění křížové výpravy proti nim s opětovným osvobozením nedávno dobytého Cařihradu z rukou nevěřících. Myšlenka zajímavá, leč bez naděje na úspěch – takovéto akce prostě nezbytně nutně potřebovaly posvěcení z Říma. Na tom selhala jednání s Benátkami. Císař Fridrich měl s Jiřím nadstandardně dobré vztahy (Jiří mu několikrát vojensky pomohl), ale nebyl to moc silný panovník a tady se bál sjednocení opozice, která by se mohla postavit jemu samotnému. V Burgundsku byli odmítnuti, protože zároveň oslovili Francii a s tou nebyli přátelé. Korvín a Uhry byly Římem uplaceny. Projekt středověké EU selhal, tak máme alespoň Jiráskovu knihu "Z Čech až na konec světa" napsanou podle deníků Gabriela Tetzela a zvláště pak Václava Šaška z Biříkova, zemana později povýšeného na rytíře, která se dochovala v latinském překladu jako "Deník o jízdě a putování pana Lva z Rožmitálu a z Blatné z Čech až na konec světa".
Nemožnost najít shodu s Římem se nakonec ukázal jako zásadní. Průběžné rebelie katolického panstva (které zaštítil Jiříkův dříve věrný přítel nejvyšší purkrabí Zdeněk Konopišťský ze Šternberka) završila papežská klatba z roku 1466. Katolické panstvo mělo za sebou celé jižní Čechy a také Jihlavu, Znojmo, Brno, Olomouc i Wroclaw. Na papežovu klatbu navázala křížová výprava proti husitským Čechám. Tu z přátelství odmítl podpořit císař, který Jiříka nehodlal považovat za "nepřítele křesťanstva" a právě tak to odmítl podpořit polský král Kazimír. Zato to zaujalo Jiříkova bývalého zetě (manželka zemřela), uherského krále Matyáše Korvína, který se prohlásil za "přítele utlačovaných českých katolíků". Ve východních Čechách (u Vilémova) byl útok odražen a Matyáš zajat. Omluvil se, slíbil smíření, odjel do Olomouce – no a tam si nechal papežským legátem vysvětlit, že Jiřík je stále v klatbě a smlouva s kacířem není platná. Potud se Matyáš hned v příštím roce nechal katolickou šlechtou a oním legátem korunovat za českého krále. To pozitivně kvitovala moravská šlechta a vedlejší země Koruny České (Chebsko, Horní a Dolní Lužice, Horní Falc…) a tak Jiříkovi nakonec zbyly nad Čechami a to ještě s vědomím, že reálně jen nad kališníky.
Probíhající občanská válka ale ukazovala, že Matyášovi jde o moc a ne o pokoj. Zvláště útok, kdy vyplenil území od Třebové až po Kutnou Horu a který byl odražen pod již zmíněným velením královny Johanny. Postupně od něj odpadá jeden šlechtic za druhým. Od Matyáše nakonec odpadl i Zdeněk ze Šternberka, který pak fungoval jako jednatel smíření s Jiříkem. Jiřík přijal, že na zakládání dědické linie není pomyšlení a vzdal se dynastických nároků. V rámci hledání vnějšího spojence (a tím i nástupnického rodu) začal jednat s polskými Jagellonci. Ti se již od dob jednání o společenství evropských panovníků ukázali jako nejvstřícnější. Proti Matyášovi se zvedá opozice i v Uhrách, z jihu útočí Turci, problémy má i Řím a tak to vypadá na skvělou pozici pro mírová jednání – a právě v této době Jiřík z Poděbrad (22. 3. 1471) umírá.
Vladislav Jagellonský ještě téhož roku přichází do Prahy, slibuje hájení kompaktát a od polských biskupů je korunován českým králem. Po smrti uherského krále Matyáše je zvolen i uherským králem, čímž se k české koruně vrátila Matyášem okupovaná Morava. Nepříliš silný panovník, za jehož vlády upadají do té doby přísné mravy (Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic 1489: Čech by raději koně ukradl, než aby jedl v pátek maso; stále není v Praze ani jeden nevěstinec – proti tomu kněží ostře káží, ale o to volnější je sexuální morálka – v Praze nevěstinec spálen, ale zbytky požáru jsou v celém městě), je 1485 sjednán Kutnohorský mír – na 31 let uzavřená dohoda o náboženské svobodě vybírat si pod jednou či podobojí.